Hodně lidí si naříká (v tomto období austerity) na problémy spojené s chybějícím sociálním a kulturním životem organizovaným mimo „zlé Centrum v „hodných“ periferiích (na které je nahlíženo jako na noclehárny bez zeleně, bez služeb, bez autonomie, již bez opravdových mezilidských vztahů). Rétorické nářky. Kdyby totiž vše, co lidem na periferiích chybí, tam bylo, bylo by to organizované z Centra. Z toho samého centra, které v několika málo letech zničilo kultury periferie, které – ještě před několika lety – žily vlastním víceméně svobodným životem; to samé platilo pro nejchudší i přímo bědné periferie.

Žádnému fašistickému centralismu se nepodařilo to, co centralismu konzumní společnosti. Fašismus postavil do popředí reakční a monumentální ideál, který byl jen prázdným slovem. Různé místní kultury (zemědělské, lumpenproletariátu, dělnické) nerušeně pokračovaly ve ztotožňování se svými starobylými ideály: represe se omezovala na jeho verbální přijetí. Dnes je naproti tomu přijetí ideálů vnucovaných Centrem naprosté a bezpodmínečné. Reálné kulturní ideály jsou soustavně potlačovány. Zřeknutí se původních ideálů je dovršeno. Je tedy možné tvrdit, že „tolerance“ hédonistické ideologie, chtěná novou mocí, je nejhorší z represí v historii lidstva. Jakým způsobem tato represe získala moc? Díky dvěma revolucím uvnitř buržoazního systému: revoluci infrastruktur a revoluci systému informací. Silnice, motorizace atd. již těsně spojily periferii s Centrem a smazaly fyzické vzdálenosti. Ale revoluce systému informací byla ještě radikálnější a rozhodující. S pomocí televize Centrum do sebe asimilovalo celou zemi, která byla historicky hodně rozdělena a byla tak bohatá na původní kultury. Revoluce začala proces homologace, která ničí každou autenticitu a každé konkrétno. Vnutila tedy – jak jsem řekl – své ideály chtěné novou industrializací, která se již nespokojí s „člověkem, který konzumuje“, ale předstírá, že nejsou myslitelné jiné ideologie než ta konzumní. Novosvětský hédonismus, který neprozřetelně zapomíná na jakoukoliv humanistickou hodnotu a je na hony vzdálen humanistickým vědám.

Předešlá ideologie chtěná a vnucená mocí byla, jak víme, víra: a katolicismus vskutku byl formálně jediným kulturním fenoménem, který „homologoval“ Italy. Teď se stala konkurentem nového „homologujícího“ kulturního fenoménu, kterým je masový hédonismus: a jako konkurenta se ho nová moc již nějaký rok snaží zlikvidovat. 

Opravdu není již nic religiózního v ideálu Mladého Muže a Mladé Ženy, které nám navrhuje a vnucuje televize. Oni jsou jen dvě Osoby, které hodnotí svůj život pouze skrze Předměty spotřeby (a, rozumí se samo sebou, ještě jezdí v neděli na mši: autem). Italové nadšeně přijali tento nový ideál, který jim televize vnucuje podle norem Výroby tvůrkyně blahobytu (nebo lépe řečeno záchrany z bídy). Přijali ho: ale jsou opravdu s to ho uskutečnit?

Ne. Buď ho uskuteční materiálně pouze částečně a stanou se jeho karikaturou nebo se jim nepodaří ho uskutečnit jinak než v tak malé míře, že se stanou jeho oběťmi. Frustrace nebo dokonce neurotická úzkost jsou již kolektivním duševním rozpoložením. Například lumpenproletariát ještě před pár lety respektoval kulturu a nestyděl se za svou nevzdělanost. Naopak, byl hrdý na svůj lidový model analfabetů, kteří ovšem měli v moci tajemství skutečnosti. Dívali se s určitým hrdým despektem na „bohaté synáčky“, maloburžoazii, od které se oddělovali i tehdy, když byli donuceni jí sloužit. Teď se naopak začínají stydět za svou nevzdělanost, zřekli se svého kulturního ideálu (ti nejmladší si ho už ani nepamatují, úplně ho ztratili), ale nový ideál, který se snaží napodobovat, již nevyžaduje analfabetismus a neotesanost. Mladí lumpenproletáři – poníženi – smazávají ve svém občanském průkazu název své pracovní pozice, aby ho mohli nahradit kvalifikací „student“. Od té doby, co se začali stydět za svou nevzdělanost, začali též přirozeně opovrhovat kulturou (maloburžoazní charakteristika, kterou rychle přejali nápodobou). Současně když maloburžoazní chlapec přijme „televizní“ ideál – vzhledem k tomu, že byl  vytvořen a je chtěn stejnou sociální třídou, je tento ideál je pro něj celkem přirozený –  stává se kupodivu hrubý a nešťastný. Jestliže se lumpenproletariát poburžoazil, buržoazie se lumpenproletarizovala. Kultura, kterou produkují, má technologický a striktně pragmatický charakter a zabraňuje vývoji starého „člověka“, který je ještě v nich. Z toho plyne určité zakrnění jejich intelektuálních a morálních schopností. 

Odpovědnost televize za toto všechno je enormní. Určitě ne pokud o ní smýšlíme jako o „technickém prostředku“, ale jako o nástroji moci a moci své vlastní. Televize není jen místem, kudy prochází sdělení, ale je centrem, kde se taková sdělení vytváří. Je místem, kde se konkretizuje mentalita, která by nemohla mít jinde místo. To díky charakteru televize se ve skutečnosti manifestuje charakter nové moci.

[1]  V “Corriere della sera” pod titulem “Výzva mocným z televize”. Poslední část článku (výzva) zde není publikována.

 
VIZ TAKÉ:
Temi e aspetti del Pasolini corsaro e luterano, di Tomáš Matras [in italiano]