Ve sloganu reklamy na džíny Ježíš objevivším se na počátku sedmdesátých let na trhu vidí italský levicový intelektuál a kritik Pier Paolo Pasolini znamení doby, která se již nepoměřuje s křesťanskými symboly v rámci víry, ale v rámci světského univerza.
.
Legendární kapela Beatles kdysi prohlásila, že je slavnější než Ježíš. Tento výrok spustil lavinu odporu, veřejného pálení jejích gramofonových desek a odsuzování. Srovnávat slávu legendy křesťanství s žijící světskou legendou namyšlených hochů z ulice? Kdo to jakživ slyšel! Koncem 60. let minulého století se začal hrát na Broadwayi muzikál Ježíš Kristus Superstar. Ježíš Kristus sestoupil z piedestalu víry, aby mohl převyprávět svůj život především člověka, lidového intelektuála a superstar, světskému světu. Kulisy staré Izraele protínají neonová světla a rytmus bigbítu. V této atmosféře šíření slávy Beatles a džínů a protestů květinové generace vytváří známý fotograf Oliviero Toscani sérii reklamních snímků džínů, které nazval pro jednoho italského podnikatele Ježíš. Komu patří kalhoty vyfotografované zepředu s polorozepnutým poklopcem, muži nebo ženě, u kterých je slogan „Nebudeš míti jiné džíny než mě“. A kdo je ta dívka, která se nechala vyfotografovat zezadu v minišortkách Ježíš se sloganem „Kdo mě miluje, následuje mě“?

Slogan na džíny Ježíš natolik zaujal všestranného intelektuála Piera Paola Pasoliniho, že se rozhodl na toto téma napsat esej. Ne až tak kvůli nápaditosti nebo významu sloganu, jako spíše proto, že tento slogan vypovídá o společensko-ekonomické změně, ke které podle autora v Itálii té doby došlo. Vidí v čiré provokaci a rouhačství tohoto názvu pro džíny znamení doby, která se již nepoměřuje s křesťanskými symboly v rámci víry, ale v rámci světského univerza. Je zvláštní, že kritik Pasolini vidí v džínách Ježíš a ve sloganech, kterými je provází reklamní kampaň, něco víc, než vědomě zamýšlel autor. Toscani se ve své knize „Reklama je navoněná zdechlina“ ptá „Proč by se měly ctít tradiční hodnoty společnosti?“. Tedy rebelantsví a prostá touha bořit modly a vzory a ne promyšlená a hlavně zamýšlená neotřelá expresivita sloganu, jak jí vidí Pasolini. To ovšem nebrání Pasolinimu toto pozitivum v textu vidět, ale zdá se, že si Toscani není vědom dosahu svého názvu džínů Ježíš na expresivitu jazyka sloganů. Nicméně považujme za obdivuhodné, že se umělec Pasoliniho formátu pouští do lingvistické interpretace reklamního sloganu a expresivity se svou fundovaností filologa. 

„Církev je trestána za svůj pakt s ďáblem“, míní Pasolini. „Podvratný vztah mezi Církví a státem je dvojí povahy“, říká též autor. Tady jsme u jádra jeho argumentace. Církev podle něj přijímá a podporuje (buržoazní) stát, bez této podpory by stát nemohl existovat. Stát zase potřebuje na oplátku Církev proto, aby potlačovala demokratické a liberální tendence ve společnosti. Stát tím podle Pasoliniho maskuje vlastní antidemokratické a aliberální tendence. Nová společnost ovšem, která je tvořena mladou konzumující buržoazií, již nepotřebuje Církev jako instituci moci a šiřitelku jednotného světonázoru, protože obé může suplovat bez problémů sama. Církev je zbavena své společenské funkce a je odsouzená dle autora k zániku. Pasolini v této souvislosti říká: „Přijetí fašismu byla odporná epizoda: ale přijetí buržoazní kapitalistické civilizace je definitivní skutečností, jejíž cynismus není jen poskvrnou, kterých bylo v dějinách Církve nepočítaně, ale historickým omylem, který Církev pravděpodobně zaplatí svým úpadkem.“

Jistě, autorova esej byla napsána v roce 1973 a od té doby uplynulo mnoho vody a čas nám řekl, že Církev a Vatikán stále stojí na nohou a Ježíš žije nadále svým pokojným dvojím životem ústřední postavy víry a jako superstar. Beatles jsou sice nejslavnější skupinou všech dob, ale a její výrok o slávě a Ježíšovi si připomínáme spíše jako kuriozitu. Nikdo na sobě nemá džíny Ježíš, které žádnou díru do světa neudělaly. Nadále však zůstává otázkou funkce Církve a jejího vztahu ke státu. Nadále zůstává velmi aktuální téma hodnot, které s sebou přináší masová konzumní společnost a které hodnoty tradiční s sebou odnáší. Pasolini uvažoval o prvotní funkci Církve, a jak se pod tlakem moderní společnosti této funkci zpronevěřuje a jak ztrácí svůj význam. Jestli nám připadá tón eseje jako zastaralý a reformační, v době, kdy na západní kulturu doráží islámský fundamentalismus, je potřeba se ptát, jakým způsobem se může aktivovat za této situace i Církev. Zvláště pak, je-li zde snaha úskokem zapojit i papeže do diskurzu o islámu, takže místo toho, aby hlava katolické církve spojovala různé světy, je z různých stran cítit snaha, aby činila opak. Církev nepoloží ani další džíny Ježíš, ani další muzikál Jesus Christ Supertar, ani další film střihu Martina Scorseseho o posledním Ježíšově pokušení, ani jiné filmy jako například Život Briana skupiny Monty Python. Církev položí pouze mlčení, přehlížení a zatvrzelost v podstatných otázkách současného světa.

Tomáš Matras