Italský básník, novinář, spisovatel, filmový teoretik a kritik a scénárista – Pier Paolo Pasolini (1922–1975) – publikuje svá díla s bytostným zápalem angažovaného nezávislého levicového intelektuála, vyvolává skandály a nutí tak čtenáře k zamyšlení. Tón jeho esejů je prorocký a úpěnlivý. Pasolini provokuje a přímo volá po reakci.

„Protože klasický fašismus, i přes svou rétorickou degeneraci, rozlišoval: ale nový fašismus – který je něco úplně jiného – už nerozlišuje: není humanisticky rétorický, je americky pragmatický. Jeho cílem je brutálně totalitní reorganizace a homologace světa,“ píše v závěru jednom ze svých esejů Pier Paolo Pasolini. V posledních letech svého života, ukončeného v roce 1975 násilnou smrtí, autor napsal řadu společenskokritických esejů, které byly později vydány ve sbírkách Korzárské spisy a Luteránské listy. Tyto sbírky nebyly nikdy, ani částečně, přeloženy do češtiny. Autor eseje publikoval na stránkách různých celonárodních novin, nejčastěji v milánském Corriere della sera. Obsahem sbírek je Pasoliniho plamenná kritika současné společnosti, která je namířená proti prakticky všem aspektům skutečnosti. Autorovy závěry jsou natolik originální, znepokojivé a alarmující, že kritické zhodnocení všech Pasoliniho myšlenek, mezi kterými jsou některé silně abstraktní teze, je krajně obtížné. 

Italský prorok 
Itálie v letech 1958–1963 prožívala nebývalý ekonomický rozkvět, během kterého se za pár let z převážně zemědělsky zaměřené země, připomínající feudální rezervaci, stala jedna z nejprůmyslovějších zemí světa s vyspělou ekonomikou. Italové nadšeně přijali blahobyt a bohatství, vyspělou konzumní civilizaci se vším všudy. Průmyslový růst, který se omezoval téměř výhradně na severní Itálii, vyvolal migraci venkovských obyvatel do měst, kteří se tak asimilovali s jiným kulturním prostředím. Rozdíly mezi severem a jihem země se jen prohlubovaly. Snižovalo se procento věřících. Zrod televizního vysílání v roce 1954 znamenal jednu z největších kulturních proměn v dějinách země. Nová společnost se vydala směrem ke stále většímu individuálnímu izolacionismu, podporovanému konzumní morálkou. Jazykově se zhlédla ve způsobu komunikace nových průmyslových center, Milána a Turína; země tradičně bohatá na dialekty tak na ně pojednou začala zapomínat. 

Pasoliniho postoje vychází z individuálních levicových myšlenek, které velmi kriticky reflektují moderní technologický boom a masovou konzumní společnost. Daly by se charakterizovat jako antimoderní a antiutopické. Autor se hlásí k marxismu, ale komunismus mu je, hlavně na úrovni stranické ideologie, cizí. Jako vystudovaný filolog a především umělec se pouští na tenký led sociologie a politologie se střídavými úspěchy. Je nicméně velmi zajímavé, s jak malým kritickým aparátem autor dosahuje pronikavých a hlubokých pohledů na společenskovědnou oblast. Charakter některých myšlenek je silně abstraktní, Pasolini používá tradiční kombinace pojmenování pro zcela nové jevy nebo pro označení nových variant jevů starých. Většina myšlenek není zcela nová, a to ani v kontextu autorovy bohaté esejistické tvorby, která se též zabývá například uměleckými tématy. S mnohými myšlenkami se setkáváme již u Frankfurtské školy nebo v jiných předchozích významných sociologických studiích. Pasolini jde ovšem dál, své apokalyptické vidění a své někdy schematické teze aplikuje na veškeré aspekty skutečnosti. Publikuje s bytostným zápalem angažovaného nezávislého levicového intelektuála, vyvolává skandály, a nutí tak čtenáře k zamyšlení. Opakuje podobné myšlenky, které se v závěru tvorby stávají litanickými. Zasahuje do všech oblastí, demaskuje, obviňuje, provokuje, skandalizuje se a zvyšuje hlas. Tón esejů je prorocký a úpěnlivý. Publikuje někdy protichůdné postoje, protiřečí si, generalizuje, relativizuje, zjednodušuje, má černobílé vidění. Zdá se však, že schematický a abstraktní přístup ke skutečnosti autorovi umožňuje vidět některé věci, které jeho okolí unikají. Straní lidem na okraji společnosti, obyvatelům příměstských bědných kolonií, lidem chudým, ale velmi živelným, přirozeným a kreativním. Přes všechny nedostatky dosahuje takové jasnozřivosti, která z něj v italském kontextu dělá téměř proroka. Žádný z italských intelektuálů se neodvážil publikovat tak odvážné a tak bystré a pronikavé myšlenky, jejichž pravdivost prověřil čas. 

Italové k nerozeznání
Abychom mohli ilustrovat některé z myšlenek autora, rozdělme si je podle tematických oblastí. V rovině člověka a jeho světa, mezi jinými, Pasolini postuluje velmi zajímavý fenomén: antropologickou proměnu Italů. Nová společnost, která s sebou přinesla konzumní návyky a hédonismus, citelně proměnila charakter jednání a skryté tužby lidí. Staré hodnoty jako spořivost, morálka, skromnost, věrnost a další jsou obětovány pro nové hodnoty, které jsou liberálnější; hranice únosnosti je vzhledem k původním hodnotám hodně posunuta. Lidé, kteří pocházeli z různých sociálních skupin, jsou teď k nerozeznání, protože se snaží realizovat stejný maloburžoazní model „dobrého konzumenta“. Nový člověk nemá nic společného se starým světem církve, morálky, patriotismu. Slova, kterými takovou společnost autor častuje, jsou „masová kultura“, „pragmatické šílenství“ a „konformismus a neuróza“. Rozdíly mezi lidmi, které konzumní a hédonistická společnost smazává homologací lidské bytosti, například paradoxně přibližují způsob jednání a vizáž antifašisty a neofašisty. 

V rovině kulturního světa autor poukazuje na snižování různorodosti kulturního prostředí a na jeho degradaci. Itálie byla tradičně bohatá na lokální kultury a dialekty. Nový centralismus nicméně do sebe s odbouráním fyzických vzdáleností asimiloval různé lokální kultury a zničil některé dialekty. Velmi důležitým se v této souvislosti stal zrod televize, která nahradila původní způsoby kolektivní zábavy izolacionistickými tendencemi a individualismem. Televize jakožto jednosměrný komunikační kanál začala lidem prodávat přihlouplé vizuální modely, které ve skutečnosti lze jen obtížně realizovat. V nové době je úloha médií klíčová. Média, a zejména televize, nejsou prostředníky přenášejícími zprávy, jdou místy, kde se zprávy tvoří. Velkou roli zde sehrává cenzura různého druhu, zejména ta církevní, vatikánská. Další omezení plynou z toho, že zprávy se tvoří s ohledem na prodejnost a na nenáročnost přijetí publikem, podporují tedy různá klišé a zaběhnutá schémata. V oblasti jazyka italština zažívá příklon směrem ze zpravidelňování gramatiky, zjednodušování mluvnických časů, redukci aktivní slovní zásoby. Centry jazykové normy vývoje jsou Milán a Turín, nejvýznamnější průmyslová města Itálie a významná centra obchodu země. 

Nový fašismus 
V rovině světa moci je v centru Pasoliniho pozornosti fašismus, který je autorem spatřován v uspořádání nové společnosti. Autor věří, že pravý fašismus je to, co sociologové příliš laskavě nazvali konzumní společností, a tvrdí, že „pokud slovo fašismus znamená přemíru moci, ‚konzumní společnost‘‚ velmi dobře fašismus realizovala“. Autor v této souvislosti mluví dokonce o techno-fašismu, ve kterém by byly veškeré sociální vztahy dokonale neměnné. Tento fašismus by měl vzniknout „druhou buržoazní revolucí“, jejíž projevy je možné sledovat ve snaze současné společnosti o „…vznik neměnných ‚sociálních vztahů‘, to znamená vytvoření, v nejhorším případě, namísto starého klero-fašismu nového techno-fašismu (který by se mohl realizovat, pouze pokud by se nazýval antifašismem) nebo, jak je pravděpodobnější, vytvoření kontextu falešné tolerance a falešné světskosti: tj. falešného uskutečnění lidských práv v rámci hédonistické ideologie“. 

Jiným tématem jsou četné teroristické útoky, které Itálii sužovaly od roku 1969 a které byly nejdříve připisovány levicovým aktivistům. Jak se později ukázalo a jak tvrdil Pasolini, šlo o státem řízené provokace tajných služeb s pomocí neofašistických kruhů. Církev jako tradiční figurka na italské šachovnici moci je pro nový systém zcela nepotřebná, ztrácí svou moc a podporu obyvatel. Pro Pasoliniho je ztělesněním zpátečnictví a zkostnatělosti. 
Pokud se týká hédonismu a neoliberálního zaměření současného světa, v Pasoliniho pojetí žije více hédonistický huxleyovský model antiutopické společnosti spíše než ponurý orwellovský. Autor nicméně neztrácí naději: „Jistě, apokalyptická vize, ta moje. Ale jestliže spolu s ní a s úzkostí, kterou vyvolává, by nebylo ani trochu optimismu, tj. myšlenka, že existuje možnost proti tomu všemu bojovat, jednoduše bych tu nebyl mezi vámi a nemluvil bych.“ 

Tomáš Matras