Rozdíl mezi fašismem adjektivem a fašismem substantivem pochází nejinak než z novin „Politecnico“, to jest z období těsně po válce...“ Tak začíná jeden příspěvek Franca Fortiniho o fašismu („L´Europeo, 26.12. 1974): příspěvek pod který, jak se říká, se mohu podepsat, a z celého srdce. Nemohu se ovšem podepsat pod tendenční úvod. Vskutku rozdíl mezi „fašismy“, který byl popsán v „Politecnico“ není případný ani aktuální. Mohl ještě platit tak před deseti lety: když režim křesťanských demokratů byl ještě čistým a pouhým pokračováním fašistického režimu. Ale před tak deseti lety se „něco“ stalo. „Něco“ co tu nebylo a nebylo předpokládáno nejen v časech „Politecnico“, ale ani rok před tím, kdy se to stalo (či dokonce, jak uvidíme, když se to stalo).

Skutečný rozdíl mezi „fašismy“ nemůže být tedy „chronologicky“ mezi fašismem fašistickým a fašismem křesťanskodemokratickým: ale mezi fašismem fašistickým a fašismem radikálně a úplně, nepředvídaně novým, který se zrodil z toho „něčeho“, které se přihodilo před tak deseti lety.

Poněvadž jsem spisovatel a píši polemiku nebo alespoň diskutuji s ostatními spisovateli, nechť je mi umožněno dát definici poeticko-literárního charakteru této události, která se stala v Itálii před tak deseti lety. To poslouží ke zjednodušení a zkrácení našeho výkladu (a pravděpodobně k lepšímu pochopení).

Na počátku šedesátých let, v důsledku znečištění vzduchu, a hlavně, na vesnici, v důsledku znečištění vody (modré potoky a průzračné strouhy) začaly mizet světlušky. Událost to byla náhlá a zničující. Za pár let zde už žádné světlušky nebyly. (Jsou teď vzpomínkou, dost bolestnou, minulosti: a starý člověk, který má takovou vzpomínku, nerozezná v nových mladých mladého sebe sama a nemůže tudíž už mít stesk po minulosti).

To „něco“, co se přihodilo tak před deseti lety tedy pojmenuji „zmizení světlušek“.

Režim křesťanských demokratů měl dvě absolutně různé fáze, které mezi sebou nejde srovnat a naznačit tak jistou kontinuitu, ale staly se dokonce historicky nesouměřitelné. První fáze tohoto režimu (jak vždy správně trvali na tomto pojmenování radikálové) je ta, která jde od konce války do zmizení světlušek, druhá fáze je ta, která jde od zmizení světlušek až do dneška. Podívejme se na postupně.
 

Před zmizením světlušek
Kontinuita mezi fašismem fašismu a fašismem křesťanskodemokratickým je úplná a absolutní. Pomlčím o tom, co se při této příležitosti říkalo i tehdy, třeba právě v „Politecnico“: chybějící čistky, kontinuita práva, policejní násilí, opovrhování Ústavou. A zastavím se nad tím, co potom vyprávělo retrospektivní historické vědomí. Demokracie, kterou křesťanští demokraté antifašisté kladli proti fašistické diktatuře, byla bezostyšně formální. 

Toto vše dnes vypadá zřejmě a evidentně, protože tehdy se živily, ze strany intelektuálů a opozičních sil, nepodložené naděje. Věřilo se, že toto všechno není úplná pravda a že formální demokracie v základu nějak platí. Teď, než přejdeme ke druhé fázi, budeme muset věnovat pár řádek přechodnému okamžiku.
 

Během zmizení světlušek
V tomto období rozdíl mezi fašismem a fašismem uvedený v život v „Politecnico“ ještě mohl fungovat. A doopravdy jak velký stát, který se začal tvořit ve státě – to jest jak masa dělníků a zemědělců organizovaná KSI (1)  -  tak i nejpokrokovější a nejkritičtější intelektuálové si nevšimli, že „světlušky začaly mizet“. Byli dost dobře informováni sociologií (která v těch letech přivedla do krize marxistickou analýzu): ale byly to informace ještě neprožité, v zásadě formalistické. Nikdo nemohl podezírat historickou realitu, která se měla stát v nejbližší budoucnosti; ani identifikovat to, co se tenkrát nazývalo „blahobyt“ s „rozvojem“, kteří uskuteční v Itálii poprvé naplno „genocidu“, o které v „Manifestu“ hovoří Marx.
 

Po zmizení světlušek
„Hodnoty“ starého zemědělského a protokapitalistického světa, které se změnily v národní a tedy byly zfalšovány, najednou neplatí. Církev, vlast, rodina, poslušnost, pořádek, spořivost, morálka už neplatí. A nejsou potřeba protože jsou falešné. Přežívají v klerofašismu na okraji společnosti (také ISH (2) je v zásadě odmítá). „Hodnoty“, které je nahradily, jsou nového typu civilizace, úplně „jiné“ než je civilizace zemědělská a protoindustriální. Tato zkušenost byla již získána jinými státy. Ale v Itálii je docela zvláštní, protože se jedná o skutečné „sjednocení“, které náš stát prožívá; zatímco v jiných zemích se klade s jistou logikou nad monarchické sjednocení a na pozdější sjednocení buržoazní a průmyslové revoluce. Italské trauma kontaktu mezi pluralitní „archaicitou“ průmyslovou nivelizací má možná jeden precedens: Německo před Hitlerem. Také zde byly hodnoty různých místních kultur zničeny násilnou homologací industrializace: s následným vytvořením těch enormních mas, které již nebyly starodávné (zemědělské, řemeslné) a ještě ne moderní (buržoazní), které utvořily divokou, vyšinutou a nezměřitelnou kostru nacistických oddílů.

V Itálii se stává něco podobného: a s ještě větším násilím, poněvadž industrializace let sedmdesátých tvoří rozhodující „proměnu“ též vzhledem k té německé před padesáti lety. Nejsme již před, jak už všichni vědí, „novou dobou“, ale před novou epochou historie lidstva, té historie, jejíž trvání má milenaristickou délku. Bylo nemožné, aby Italové reagovali hůře než takto na takové historické trauma. V několika málo letech se z nich stal (zvláště ve středu a na jihu země) národ degenerovaný, směšný, monstrózní, kriminální. Stačí vyjít ven na ulici, abyste to pochopili. Ale, samozřejmě, abyste pochopili změny u lidí, musíte je milovat. Já, bohužel, tyto italské lidi, miloval: jak mimo schémata moci (naopak, v zoufalé opozici proti nim), tak mimo populistická humanitní schémata. Jednalo se o opravdovou lásku, která byla zakořeněna v mém způsobu bytí. Viděl jsem tedy „s mými smysly“ vynucené chování konzumní moci znovu vytvořit a deformovat svědomí italského národa až do nezvratné degradace. Věc, která se nestala za fašismu fašistického, v době, kdy bylo chování úplně odděleno od svědomí. Marně „totalitní“ moc opakovala a znova opakovala svůj diktát chování: svědomí nebylo dotčeno. Fašistické „modely“ nebyly nic jiného než masky, které se daly nasadit a sejmout. Když fašistický fašismus padl, vše se vrátilo jako bylo před tím. Bylo to vidět i v Portugalsku: po čtyřiceti letech fašismu portugalský lid slavil první máj jako by ten poslední slavil před rokem. Je tudíž směšné, že Fortini antedatuje rozdíl mezi fašismem a fašismem na první léta po válce: rozdíl mezi fašismem fašistickým a fašismem této druhé fáze křesťanskodemokratické moci nejen že nemá srovnání v naší historii, ale možná ani v celé historii.

Jak jsme se dostali k tomuto nedostatku? Nebo, lépe řečeno, „jak se k němu dostali lidé moci?“ Vysvětlení, ještě jednou, je jednoduché: lidé moci, křesťanští demokraté, přešli od „fáze světlušek“ do „fáze zmizení světlušek“ bez povšimnutí. Jakkoliv se to může zdát blízké kriminalitě, jejich nevědomost v tomto bodě byla absolutní: vůbec nepodezřívali, že moc, kterou měli v rukou a kterou spravovali, se jednoduše nevyvíjela „normálně“, ale radikálně měnila svou povahu.

Měli iluze, že v jejich režimu bude v podstatě všechno stejné: že, například, budou moci navždy počítat s Vatikánem: bez toho, aby si všimli že moc, kterou měli stále v rukou a kterou spravovali, už nevěděla, co dělat s Vatikánem jako centrem zemědělského života, zpátečnického a chudého. Měli iluze, že budou moci navždy počítat s nacionalistickou armádou (jako právě jejich fašističtí předchůdci): a neviděli, že moc, kterou měli stále v rukou a kterou spravovali, již manévrovala aby položila základy nových armád, nadnárodních, téměř technokratických policií. A to samé můžeme říci o rodině, nucené, bez řešení kontinuity z dob fašismu, ke spořivosti, k moralitě: teď konzumní moc jí vnutil radikální změny ve smyslu modernosti, až k přijetí rozvodu a již, teoreticky, všeho ostatního, již bez limitů (nebo alespoň až do limitů povolených permisivitou nové moci, horší než totalitní protože násilně totalizující). 

Křesťanští demokraté u moci toto všechno podstoupili a mysleli si, že jí mohou řídit a hlavně manipulovat. Nevšimli si, že byla „jiná“: nesrovnatelná nejen s nimi ale s celou formou civilizace. Jako vždy (srov. Gramsci) pouze v jazyku bylo možno vidět symptomy. V přechodné fázi – neboli „během“ zmizení světlušek křesťanští demokraté u moci téměř okamžitě změnili způsob svého vyjadřování a přijali úplně nový jazyk (ostatně nesrozumitelný jako latina): hlavně Aldo Moro: to jest (skrze enigmatickou souvztažnost) ten, který se zdá nejméně zapletený v hrozných věcech, které se udály, organizované od 69´dodnes, v pokusu, dosud formálně vydařeném, nicméně o udržení moci.

Říkám formálně protože, opakuji, ve skutečnosti, mocní křesťanští demokraté zakrývají s jejich robotickými manévry a jejich úsměvy, nicotu. Skutečná moc pokračuje bez nich: a oni už nemají v rukou nic jiného než nepotřebné aparáty, které z nich dělají skutečné pouze žalostné druhořadé hráče.

Přesto v historii „nedostatek“ nemůže existovat: může být hlásán pouze abstraktně a absurdně. Je pravděpodobné, že ve skutečnosti se „nedostatek“, o kterém mluvím, se již naplňuje skrze krizi a nové uskupení sil, které se nemůže nedotýkat celého národa. Skoro jakoby se jednalo jen o „výměně“ skupiny lidí, která nám tak hrozně vládla po třicet let a přivedla Itálii k ekonomické, ekologické, urbanistické a antropologické pohromě.

Ve skutečnosti falešná výměna těchto „dřevěných hlav“ (ne méně, naopak, pohřebněji karnevalových), provedená skrze umělé posílení starých aparátů fašistické moci, by k ničemu nevedlo (a nechť je jasné, že v tom případě, „jednotka“ by byla svým složením nacistická). Skutečna moc, které již tak deset let „dřevěné hlavy“ sloužily bez toho, aniž by si všimli této skutečnosti: to je něco, co mohlo již zaplnit „nedostatek“ (a též zmařilo možnou účast na vládě velké komunistické země, která se zrodila v rozvratu Itálie: protože se nejedná o „vládnutí“).  Máme abstraktní a v jádru apokalyptické obrázky o této „skutečné moci“: neumíme spodobnit jaké „formy“ by přijala, kdyby se přímo zaměnila za sluhy, kteří jí přijali jako jednoduchou „modernizaci“ technik. Nicméně pokud se týká mě (jestli je to nějak zajímavé pro čtenáře) ať je jasné: já, byť i nadnárodní, bych dal celou Montedison za jednu světlušku.

(1)  Partito Comunista Italiano, PCI, Komunistická strana Itálie, pozn. překl (ndt).
(2)  Movimento Sociale Italiano, MSI, Italské sociální hnutí, pozn. překl (ndt).