Pier Paolo Pasolini je jedním z největších italských spisovatelů dvacátého století; zabýval se též filmem, divadlem, překlady, esejistikou a lidovou kulturou. Od nejintimnější literatury po nejpopulárnější filmy, Pasolini byl básník vždy pevně spojený se skutečností a každodenností.

„Všeobecně můj sociální život závisí úplně na tom, co jsou lidé zač. Říkám „lidé“ s vědomím příčiny a mám na mysli co je zač společnost, lidé, masa, v momentě, kdy se mnou přicházejí (a možná jen vizuálně) do kontaktu. Právě z této zkušenosi existenciální, přímé, konkrétní, dramatické, tělesné, se rodí pozadí všech mých ideologických rozprav“

„Tato angažovanost vyvolala především častý dopor okolí, což odkrylo také tmářství těch, kteří se snažili Pasolinimu klást do cesty překážky.“

„.... Zadrželi mě, soudili se se mnou, pronásledovali mě, lynčovali mě během téměř dvou desetiletí. Tohle všechno mladí lidé nemohou vědět..... Je možné, že jsem měl dostatek cti, abych zakryl strach toho, kdo během let čekal každým dnem výsledek soudu a kdo se díval do kiosků s panickým strachem při čtení hrozných skandálních zpráv o své osobě v novinách...“

Přesto ani jedni ani druzí si na něj dnes nevzpomenou, protože jeho myšlení se neustále vyvíjelo a vzdalovalo se jakýmkoliv schématům, inspirovalo se životem, od kterého příjímalo ty nejhorší hříčky; takto spoluprožíval nejtěžší rozpory.

„Vždy jsem platil a šel jsem zoufale až na konce všeho. Udělal jsem mnoho chyb, ale od té doby nemám výčitky.“ A to proto, že, jak píš v jedné básní z roku  1969: „Našeho života jsem nenasytný/protože něco jedinečného na světě se nemůže nikdy vyčerpat.“

Ve dvou slovech „provokující svědek“ je, pro začátek, jeden klíčový prvek, který osvětluje ne ještě Pasoliho osobnost, ale, v základech, podstatu jeho vztahu ke kolektivitě, kterou provází postřeh „za tepla“, rychlý prožitek, který ještě musí být kodifikován, který je přesně „provokativní“. O individuu v jistém smyslu „veřejném“ se často vytváří „právoplatné domněnky“ a způsob odhadování v předstihu jeho myšlenek a reakcí na to či ono může být i hodně nereálný. V případě Pasoliniho – odvážili bychom se tvrdit, že jen v jeho případě – tato hra nezačala; s ním ne. Byl to právě tento jeho charakter, který mu přisoudil adjektivum „provokující“, jednoduchá ale upřímná myšlenka a odzbrojující ve smyslu takovém, v jakém jej může číst každý, v pozitivním i negativním, podle své perspektivy, ale v každém případě bez možnosti ho doopravdy pochopit.

Tento člověk, tento umělec, byl zavražděn v noci z 1. na 2. listopadu 1975. „Pier Paolo Pasolini ukončil svou existenci a od té doby, v rozpravách přátel, nepřátel a přátel-nepřátel, vždy hodně chyběl a to bez připomenutí, že jeho osobnost chybí v nevděčném epitafu poskytnutém tímto deliktem a ve vzpomínce hodně zakalené a kontroverzní na poslední dramatické okamžiky jeho života, sebrané soucitnýma očima a ušima těch, kteří tam byli a těch, kteří tam nebyli a těch, kteří mohli a kteří tam nechtěli být. Mrtvola Pasoliniho byla sežrána naší společností a naší dobou: to je ta nemesis, která jako vyčerpatelné pravidlo vyprávění, uzávírá podobenství.

„Během celého života jsem nikdy neučinil násilný krok, ani fyzický, ani morální. Ne proto, že bych byl fanatik nenásilí. Které, je-li formou ideologického samodonucení, je také násilí. Nikdy jsem v životě neučinil žádné násilí, ani fyzické ani morální, prostě proto, že jsem věřil své přirozenosti, to znamená své kultuře...“
[...] 

VIZ TAKÉ:
Temi e aspetti del Pasolini corsaro e luterano, di Tomáš Matras [in italiano]