Boccacciův Dekameron (Il Decameron) je soubor stovky novel, které si v deseti dnech roku 1348 na venkovském sídle ve Fiesole, nedaleko Florencie, vyprávějí tři muži a sedm paní, kteří se zde ukryli před morovou nákazou. Tato rámcová povídka spojující novely v organický celek, jehož didaktickým záměrem je ukázat na příkladech ctností a neřestí cestu ke šťastnému životu, na rozdíl od Dantovy Božské komedie však k životu pozemskému, bývá nazývána „lidskou komedií“.

Struktura díla spočívá v propojení několika rámců. Prostřednictvím prvního rámce přítomného v předmluvě, v úvodu ke čtvrtému dni a v závěru promlouvá ke čtenáři sám autor. Další rámec tvoří setkání a venkovský pobyt deseti vypravěčů, a do tohoto rámce je zasazeno sto novel, kterými si tato společnost krátí dlouhou chvíli. Pevně stanovený rámec dává rozsáhlému materiálu řád, tedy to, co Florencie, stižená morovou epidemií, velmi postrádala. Mor představoval smrt a totální úpadek mravů a zákonů a mezilidských vztahů. Proto dala skupina mladých lidí přednost životu před smrtí a přísné organizaci v nezkaženém mikrosvětě před chaosem a hrůzou florentského velkoměsta. Jelikož „ věci, jež nemají žádný řád, nemají ani dlouhého trvání“, (Dek., I, 1, str. 22.) každému dni předchází volba krále či královny, kteří určují závazné téma novel vyprávěných během dne. Jejich vyprávění se pak stává freskou světa, který zůstal „venku“.

Boccaccio věnoval Dekameron zamilovaným ženám, které se měly stát novým typem čtenáře – čtenářem konzumentem. Středověké ženy neměly mnoho příležitostí k rozvíjení svého intelektu, a jelikož se musely „řídit přáními, libůstkami a rozkazy otců, matek, bratří a manželů, strávily většinu času zavřené do čtyř stěn svých světnic.“ (Dek., Úvod, str. 8.) Současně jim nebyla dána možnost veřejně projevovat své city, proto se Boccaccio rozhodl „poskytnout pomoc a útěchu těm, jež milují, neboť těm druhým stačí, když mají jehlu, vřeteno a kolovrat.“ (Dek., Úvod, str. 8.)

Dekameron byl napsán na rozhraní dvou kulturních a společenských epoch, středověku a renesance. Doznívající středověk se zde projevuje například využitím symboliky čísla deset – samotný název díla vznikl spojením řeckých slov déka (deset) a hémerá (den) – Dekameron, tedy deset dní. Číslo deset také odkazuje k desateru přikázání – dekalogu. Veřejné porušování desatera je jedním z mnoha znaků, skrze které se v Dekameronu o slovo hlásí nastupující renesance, a zároveň důkazem Boccacciova nezájmu o řešení morálních problémů. I když se v díle o církvi mluví, chybí zde prvky typické pro středověkou literaturu – zobrazení božskosti, nadpřirozena. V Dekameronu se plně odráží krize scholastického, hierarchicky pojímaného světa a autor se pohybuje především ve skutečném světě zbaveném jakékoliv metafyzické nadstavby. Boccaccio hodlá zobrazit člověka a věci takové, jaké ve skutečnosti jsou. Realistické uchopení světa sjednocuje jednotlivé novely i přes jejich tematickou a uměleckou různorodost.

Ke zmíněné vnitřní různorodosti Dekameronu nepochybně přispělo i velké množství zdrojů, z nichž autor čerpal. Řada z nich byla tehdejšímu čtenáři dobře známa, neboť u téměř poloviny novel lze najít přímou závislost na středověké literatuře latinské, na arabské, indické a italské novelistice, a na starofrancouzských fablieux.

Boccaccio přinesl svým Dekameronem do literatury inovace s dalekosáhlým významem. Čas vyprávění se shoduje s reálným časem. Příběhy se až na výjimky neodehrávají v dávné minulosti nebo dalekých zemích, ale v konkrétní realitě blízké autorovi, a nejsou vyprávěny formou mýtu nebo pohádky, nepromlouvají v nich tedy svatí ani rekové, ale bytosti až příliš pozemské – ziskuchtiví obchodníci, pokrytečtí řeholníci, pochybné ženštiny a marnotratná šlechta. Hrdinové už nejsou abstraktní, nýbrž individuálně vykreslené postavy.

Jazyk se v Dekameronu plně přizpůsobuje potřebě tématu a slouží i k charakterizaci postav, které někdy hovoří dokonce dialektem. V Dekameronu jsou použity různé stylistické roviny, v závislosti na tom, do jakého prostředí je příběh zasazen. Boccacciova schopnost představit hrdiny svých novel v konkrétní psychologické a sociální dimenzi jej velmi odlišuje od předchozí tradice vyprávění.

Historický pokrok představuje i fakt, že se Boccaccio nesnaží o tvorbu pevně zakotveného systému morálních hodnot. Přesto se v Dekameronu autorovy preference a řebříček hodnot projevují, například v kontrastu příběhů prvního a posledního dne. Téma prvního dne je volné, ale to pouze zdánlivě - Boccaccio se v něm totiž vyrovnává s nešvary své doby. Až na poslední novelu o lásce je hlavním tématem příběhů prvního dne život zkažených církevních hodnostářů a hulvátství mocných. Naopak desátý den, ve kterém dochází v postavě opata z Cluny (Dek., X, 2) k částečnému „smíření“ s duchovními, je oslavou různých lidských ctností. Dekameron směřuje od skutečného světa ke světu ideálnímu, od zkaženosti ke ctnosti. Začíná ve světě obchodníků a lichvářů vyprávěním o bezbožném ser Ciappellettovi a končí příběhem o Griseldě, jejíž „obětavá láska“, lépe řečeno slepá oddanost svému muži, je těžko pochopitelná ženě 21. století. První den vypráví o nepotěšujícím, ale skutečném stavu věcí, a den poslední, protikladně k prvnímu, popisuje, jak by to na světě mělo být.

Podobně jako ve florentské společnosti, i v jednotlivých příbězích Dekameronu převažuje jakýsi praktický utilitarismus postav a střídavě optimistický a ironický autorův pohled na možnosti člověka používajícího svůj vlastní rozum. Boccaccio se rád baví lidskou nedokonalostí, nemá v úmyslu napravovat světské chyby. Naopak, snaží se vykreslit špatnosti lidského světa, protože v jejich odhalení nevidí žádný hřích.

Téma, které je v Dekameronu zastoupeno v největší míře, je téma lásky. V novelách převládá láska čistě smyslná a smyslová, která je pro Boccaccia přirozenou, přírodní silou, jíž všechno ostatní podléhá. Je-li značná část novel vystavěna na erotickém námětu, není to pouze z důvodů Boccacciovy snahy o poskytnutí radosti a zábavy, ale i proto, že tělesný akt chápe jako naprosto přirozené vyvrcholení lásky, a tudíž jako součást lidské přirozenosti, která jako hodnota neodporuje mravním přikázáním. Postavy Dekameronu, ať žijí v jakýchkoli podmínkách, směřují ke šťastnému životu na zemi, jehož součástí je také realizace vlastní sexuality.

Nová pozdně středověká či předrenesanční morálka se jednoznačně postavila na stranu rozumu a přírody. Rozum je pro Boccaccia mírou všech životních radostí a starostí. Proti nadpozemským ideálům lásky a ženy staví lásku a ženu pozemskou, ženu z masa a kostí. Jednotlivé postavy Dekameronu ztělesňují různé projevy lidské inteligence, od ušlechtilé moudrosti až po vychytralost využívanou ke klamání hlupáků. Také v novelách s erotickým námětem je zdůrazněna hlavně rafinovaná hra „chytrosti“, s níž milenci dovedou překonávat jednotlivé překážky.

Mohlo by se zdát, že Boccaccio byl pouhým hedonistou, který si liboval v erotickém náboji svých příběhů, dávaje vale katolické morálce. Není tomu tak, byl vzdělancem, který se kromě kladů postupného zesvětštění společnosti zabýval také zápory, které s sebou tato doba přinesla. Jeho kritika zasáhla především měšťanstvo, třídu, ze které sám vzešel. Ve svých dílech dával najevo nesouhlas s chamtivostí, lakomstvím a hloupostí bohatnoucího měšťanstva a vůbec celé za penězi se ženoucí společnosti. V Dekameronu se adresně vysmívá některým představitelům bohatého měšťanstva. Tak například o Erminovi de' Grimaldi píše, že „jak vynikal bohatstvím nad každého jiného, tak lakotností a škrtilstvím nesmírně vynikal nad všechny ostatní držgrešle a lakomce na světě.“ (Dek., I, 8, str. 56)

Podobně složitý byl Boccacciův vztah ke šlechtě. Kritériem šlechtictví pro něj nebyl rodový původ, ale osobní statečnost, ctnost, poctivost a velkorysost. Boccaccio zastával názor, že se lidé rodí stejní a až míra ctnosti dělá mezi nimi rozdíly. Šlechta viděla sebe sama přesně opačně, proto se ani jí nevyhnula Boccacciova kritika. Jeho ostrá slova padla i na hlavy králů a císařů:

„Slavní císařové a velcí králové nerozšiřovali svá království a tím svou slávu téměř ničím jiným než tím, že vraždili – a nezabili snad jen jednoho člověka, ale zavraždili nesčíslná množství lidí, vypálili kraje a rozvrátili města.“(Dek., X, 3, str. 594)

Ještě razantněji Boccaccio přistoupil ke kritice duchovenstva. Zatímco u měšťanstva a šlechty objevil i světlé stránky, mezi duchovenstvem nenašel, až na již zmíněného opata z Cluny, ani jedinou pozitivní postavu. Novely, ve kterých vystupují duchovní, jsou přehlídkou lhářství, pokrytectví, neřesti a lakomství. Na otázku kupce Giannotta, co soudí o Svatém otci, o kardinálech a ostatních dvořanech, odpověděl Žid Abraham takto:

„U žádného duchovního jsem tam (v Římě) nenašel žádnou svatost, žádnou nábožnost, žádný dobrý skutek anebo příkladný život či něco jiného. Zato smilnost, lakotu, obžerství a podobné ještě horší věci tam mají všichni v takové oblibě – jak se mi zdá -, že jsem si tam připadal spíše jako v dílně ďábelských kousků než v dílně božských skutků.“ (Dek., I, 2, str. 38)

Dekameron byl díky svému obsahu přijímán evropskou kulturou značně rozporně – nepopiratelné umělecké kvality na straně jedné, erotično a groteskně vykreslená směs nejhorších lidských vlastností na straně druhé. Sám Boccaccio, vyděšen ve stáří mnichem, který mu „sliboval“ posmrtnou odplatu, pokud Dekameron nespálí, dospěl k jeho dočasnému zavržení. Od úmyslu spálit jej ho odvrátil Petrarca. Co dodat? Snad jen poděkování Francescu Petrarcovi za záchranu Dekameronu, který podstatně ovlivnil vývoj celé evropské prózy.

Anna Kohútiková

Literatura :
Boccaccio, G., Dekameron, přeložil Radovan Krátký, SNKLHU, Praha 1965.
Boccaccio, G., Decameron, Garzanti, Milano 1974.
Bruni, F., Boccaccio. L’invenzione della letteratura mezzana, il Mulino, Bologna 1990.
Ceserani, R., De Federicis, L., Il materiale e l’immaginario, Loscher, Torino 1993, str. 329–332, 777, 815, 935–937, 1033-1038.
Coletti, V., Storia dell’italiano letterario, Einaudi, Torino 1993, str. 77–79.
Giudice, A., Bruni, G., Problemi e scrittori della letteratura italiana 1, Paravia, Torino 1973, str. 428–429.
De Caprio, V., Giovanardi, S., I testi della letteratura italiana, Einaudi, Milano 1993, str. 640, 646–647, 666–669, 682, 770-771.
De Meijer, P., Tartaro, A., Asor Rosa, A., La narrativa italiana dalle Origini ai giorni nostri, Einaudi, Torino 1997, str. 77–79, 91–92, 95–97.
Pazzaglia, M., Letteratura italiana 1, Zanichelli, Bologna 1985, str. 591-593.

http://www.literarky.cz/