Poprvé jsem viděl vlasatce, když jsem byl v Praze. Do haly hotelu, kde jsem bydlel, stoupili dva mladí cizinci s vlasy až na záda. Přešli halu a usedli za stolek, který byl v jejím vzdálenějším rohu. Zůstali tam sedět půlhodinku, pozorováni klienty, mezi jinými i mnou, a pak odešli. Jak když šli kolem shluku lidí v hale, tak když seděli v odlehlém rohu místnosti, ti dva nepromluvili ani slovo (možná – přestože si to nepamatuji – si něco mezi sebou šeptali: ale, předpokládám, že něco velmi praktického neexpresivního).

V této zvláštní situaci – která byla úplně veřejná, sociální a málem bych řekl oficiální – neměli opravdu potřebu mluvit. Jejich ticho bylo striktně funkční. A bylo tomu tak jednoduše proto, že slovo bylo přebytečné. Ti dva používali pro komunikaci s okolím, s těmi, kdo se na ně dívali – za této situace s jejich bratry – jiný jazyk než ten, který je tvořen slovy.

To, co nahradilo tradiční jazyk slov, který byl přebytečný – co našlo celkem ihned umístění v rozsáhlé říši „znaků“, v oblasti sémiologie – byl jazyk jejich vlasů.

Jednalo se o jediný znak – tedy o délku jejich vlasů, které padaly na záda – ve kterých byly shromážděny všechny možné znaky artikulovaného jazyka. Jaký byl smysl jejich tiché a výhradně fyzické výpovědi?

Byl tento: „Jsme dva Vlasatci. Náležíme k nové lidské kategorii, která se právě objevila na světě v těchto dnech, která má svoje centrum v Americe a která je v provincii (jako například, tedy hlavně proto – tady v Praze) ignorována. Jsme tedy pro vás Zjevení. Provádíme naši apoštolskou misi, již plní vědění, které nás naplňuje a úplně vyčerpává náš smysl. Nemáme co doplnit verbálně a racionálně k tomu, co fyzicky a ontologicky říkají naše vlasy. Vědění, které nás naplňuje, také skrze naše apoštolství, bude jednou patřit i vám. Prozatím je to Novinka, velká Novinka, která skandálně vytváří ve světě očekávání, které bude naplněno. Buržoové dělají dobře, když se na nás dívají s nesnášenlivostí a s odporem, protože to, v čem spočívá délka našich vlasů, proti nim absolutně protestuje. Ale ať nás nemají za nevychované lidi a divochy: jsme si plně vědomi naší odpovědnosti. Nedíváme se na vás, stojíme si na svém. Udělejte to také tak a čekejte na Skutky.“

Byl jsem adresátem této komunikace a byl jsem také schopen jí ihned dešifrovat: ten jazyk beze slov, gramatiky a syntaxe, se mohl člověk ihned naučit také proto, semiologicky řečeno, že nebyl nic jiného než forma „jazyku fyzické přítomnosti“ který jsou lidé vždy s to používat.

Pochopil jsem je a pocítil jsem k těm dvěma okamžitou antipatii.

Pak jsem musel jít proti své antipatii a bránit vlasatce proti útokům policie a fašistů: byl jsem přirozeně, z principu, na straně Living Theatre, Beats, atd.: a princip, podle kterého jsem byl na jejich straně byl princip přísně demokratický. 

Vlasatců hodně přibývalo – jako prvních křesťanů: ale pokračovali v tajuplném mlčení: jejich dlouhé vlasy byly jejich jediným a opravdovým jazykem a bylo málo důležité cokoliv dodávat. Jejich mluva splývala s bytím. Nevyslovitelnost byla ars retorica jejich protestu.

Co říkaly, jejich neartikulovaným jazykem, který spočíval v monolitickém znaku vlasů, vlasatci v letech ´66-67?

Říkaly toto: „Z konzumní společnosti je nám zle. Protestujeme radikálním způsobem. Jsme protilátkou proti této společnosti skrze odmítání. Všechno vypadalo, že  půjde k lepšímu, že? Naše generace měla být generací začleněných? A naproti tomu se podívejte, jak se ve skutečnosti věci mají. My se ohrazujeme bláznovství a osudu executives. Vytváříme nové církevní hodnoty v buržoazní entropii právě v momentě, kdy se stává úplně laická a hédonistická. Činíme tak s revolučním povykem a násilím (násilí nenásilných!) protože naše kritika namířená k naší společnosti je úplná a nesmiřitelná.

Nemyslím si, že kdyby byli dotazováni v tradičním systému slovního jazyka, byli by schopni takto vyjádřit úkol svých vlasů: faktem zůstává, že v podstatě vyjadřovaly toto. Co se týká mě, přestože jsem měl od té doby podezření, že jejich „systém znaků“ byl produktem podkultury protestu, která se stavěla do opozice proti podkultuře moci, a že jejich nemarxistická revoluce byla podezřelá, byl jsem ještě nějakou dobu na jejich straně a přidružil jsem je alespoň k anarchickému prvku v mé ideologii.

Jazyk těch vlasů, i když nevyslovitelný, vyjadřoval „věci“ Levice. Možná Nové Levice, zrozené uvnitř buržoazního světa (v dialektice možná uměle vytvořené Myslí, která řídí, mimo vědomí menších a historických Mocí, osud Buržoazie).

Přišel rok 1968. Vlasatci byli absorbováni studentským hnutím; mávali rudými vlajkami na barikádách. Jejich jazyk vyjadřoval čím dál více „věci“ Levice. (Che Guevara byl vlasatec atd.)
 V roce 1969 – s explozí v Miláně, mafií, emisary a řeckými plukovníky, spolčení ministrů, černými pletichami, provokatéry – vlasatci se velmi rozšířili: přestože nebyli ještě početně většinou, byli jí ale vzhledem k ideologické závažnosti, kterou na sebe vzali. Tehdy vlasatci už nebyli ticho: nenechávali na systému znaků vlasů celou schopnost jejich komunikace a expresivity. Naopak, fyzická přítomnost vlasů byla, v určitém smyslu, degradována na rozlišovací funkci. Vrátila se k použití tradiční funkce slovního jazyka. A neříkám náhodou slovního. Naopak, podtrhuji to. Hodně se mluvilo o ´68 a ´70, tolik, že za chvíli se bez něj obejdeme: položily se základy mnohomluvnosti a verbalismus byla nová ars retorica revoluce (gaučismus, slovní nemoc marxismu!) 

Přestože vlasy – znovu absorbované slovní zuřivostí – už nemluvily samostatně k ohromeným adresátům, já jsem ještě nalezl síly k zbystření dešifrovacích schopností a během povyku jsem se snažil naslouchat tichému hovoru, evidentně nepřerušenému, těchto čím dál delších vlasů.

Co říkaly tentokrát? Říkaly:“Ano, je to pravda, říkáme věci Levice: náš smysl – přestože stály po boku vyjádření slovních – je smysl Levice... Ale... Ale“-

Řeč vlasů se zastavila tady: musel jsem ho doplnit sám. S tím „ale“ chtěly evidentně říct dvě věci: 1/ “Naše nevyslovitelnost se čím dál více ukazuje ve svém iracionalistickém pragmatickém významu: nadřazenost, kterou tiše přisuzujeme činnosti je podkulturního charakteru a tedy v podstatě pravicového“ 2/ “Byly jsme přijaty též fašistickými provokatéry, kteří se mísí se slovními revolucionáři (verbalismus ale může také přivést k činnosti, hlavně když se mýtizuje): a tvoříme perfektní masku nejen z fyzického pohledu – naše neuspořádané proudění a vlátí má tendenci homologovat všechny obličeje – ale též z kulturního pohledu: vskutku podkultura Pravice může být velmi dobře zaměněna s podkulturou Levice.“

Pochopil jsem tedy, že jazyk vlasů již nevyjadřoval „věci“ Levice, ale vyjadřoval něco dvojznačného, Pravici-Levici, která umožňovala přítomnost provokatérů.

Před tak deseti lety, říkal jsem si, mezi námi z předchozí generace, provokatér byl téměř nemyslitelný (pouze pokud by byl výborný herec): právě jeho podkultura by byla odlišitelná také fyzicky, od naší kultury. Poznali bychom jej podle očí, podle nosu, podle vlasů! Ihned bychom ho identifikovali a ihned bychom mu dali lekci, kterou si zasloužil. Teď už toto není možné. Už by nikdo nikdy na světě by nemohl rozlišit podle fyzického vzhledu revolucionáře od provokatéra. Pravice a Levice se fyzicky promísily.

Došli jsme do roku 1972.

Byl jsem toho září v městečku Isfahan v srdci Persie. Zaostalá země, jak se hrozně říká, ale, jak se stejně hrozně říká, ve fázi nastartování ekonomiky. Na Isfahan před jednou dekádou – jednom z nejhezčích měst na světě, jestli ne, kdoví, nejhezčí – se zrodila nové Isfahan nové, moderní a hrozně ošklivé. Ale v jeho ulicích se k večeru při práci nebo na procházce vidí mladí, kteří byli k vidění v Itálii před jednou dekádou: vznešení a pokorní, s jejich krásnými šíjemi, jejich pěknými čistými obličeji pod hrdými a nevinnými chomáči vlasů. Tuhle jsem jednou večer, když jsem šel po hlavní ulici, spatřil mezi všemi těmi antickými mladíky, překrásnými a plnými starodávné lidské hrdosti, dvě zrůdné bytosti: nebyli to právě vlasatci, ale jejich vlasy byly ostříhány po evropsku, vzadu dlouhé, vepředu krátké, suché a kučeravé od úprav, nelepené uměle kolem obličeje se dvěma ošklivými chomáči vlasů nad ušima.

Co říkaly tyto jejich vlasy? Říkaly: „Nepatříme ke skupině těchto k smrti hladových, těchto zaostalých chudáčků, kteří zůstali ještě v barbarské době. Jsme bankovní úředníci, studenti, děti zbohatlíků, kteří pracují v ropných společnostech; známe Evropu, četli jsme. Jsme buržoové: a teď naše dlouhé vlasy jsou svědky naší mezinárodní modernosti privilegovaných.“

Tyto dlouhé vlasy vskutku narážely na „věci“ Pravice.

 Cyklus se uzavřel. Podkultura u moci absorbovala podkulturu opozice udělala z ní svou: s ďábelskou schopností z ní klidně udělala módu, o které, pokud nemůžeme říci vyloženě říci, že je fašistická v původním významu slova, je ale skutečná „extrémní pravicová“.

Teď tedy dlouhé vlasy říkají, v jejich neartikulované a posedlé řeči neverbálních znaků, v jejich výtržnické ikoničnosti, „věci televize a réclames produktů, kde je absolutně nemyslitelné předpokládat mladého člověka, který by neměl dlouhé vlasy: skutečnost, která by byla z pohledu moci skandální.

Pociťuji velkou a upřímnou lítost když říkám (ne, opravdové a skutečné zoufalství), ale již tisíce a stovky tisíc obličejů italské mládeže jsou čím dál více podobné obličeji Merlina. Jejich svoboda nosit vlasy takové, jaké chtějí, již není definovatelná, není to už svoboda. Přišel okamžik, spíše, aby se mladým řeklo, že jejich způsob úpravy vlasů je hrozný, protože je servilní a vulgární. Naopak, přišla chvíle, aby si to sami uvědomili a aby se osvobodili od úzkostné viny přizpůsobit se degradujícímu rozkazu masy. 

(*)  Publikováno v Corriere della sera pod titulem „Proti dlouhým vlasům“.

 
VIZ TAKÉ:
Temi e aspetti del Pasolini corsaro e luterano, di Tomáš Matras [in italiano]