Různé případy kriminality, které apokalypticky zaplňují černou kroniku novin a naše vyděšené vědomí, nejsou případy: jsou to evidentně extrémní případy kriminální existence rozšířené a hlubší: masové.
A vskutku kriminálníky nejsou pouze neofašisté. Poslední dobou epizoda (masakr jedné dívky v Circeo) ihned odlehčil všemu svědomí a umožnil si obrovsky oddechnout: protože vinni z masakru byli fašističtí obyvatelé Parioli. Bylo tedy možno se radovat ze dvou důvodů: 1) za potvrzení faktu že vždy za všechno můžou fašisté; 2) za potvrzení faktu, že vina je pouze a vždy na straně privilegované a prohnilé buržoazie. Radost cítit potvrzení v tomto starobylém populistickém cítění – a v pevnosti připojeného morálního uspořádání – nevybuchla jen v komunistických novinách, ale ve všech novinách (která po 15. červnu má strach být bez komunistů). Ve skutečnosti buržoazní noviny byla doslova šťastná, když mohla obvinit delikventy z Parioli, protože, když je tak dramaticky obvinila, privilegovala je (pouze buržoazní dramata mají skutečnou hodnotu a zajímavost) a ve stejném okamžiku si mohla lebedit ve staré myšlence, že proletářskými a lumpenproletářskými delikty není potřeba se tak zabývat, ježto je a priori dané, že proletáři a lumpenproletáři jsou delikventy.
Myslím si tedy, že také masakr v Circeo v Itálii rozpoutal tradiční ofenzivní vlnu novinářské stupidity. Vskutku, opakuji, kriminálníci nejsou ve skutečnosti pouze neofašisté, ale jsou to také stejným způsobem se stejným vědomím proletáři a lumpenproletáři, kteří volili komunisty 15. června. Pomysleme na delikt bratrů Carlino z Torpignattary nebo na agresi v Cinecittà (brutálně zmlácený chlapec zavřený v kufru auta a dívka znásilněná a zmučená sedmi mladíky z římské periferie). Tito „lidoví“ delikventi – a teď odkazuji s dokumentovanou přesností pouze na bratry Carlino – se těšili identicky stejné podmíněné svobody jako i delikventi z Parioly; těšili se tedy ze stejné beztrestnosti. Je tedy absurdní obviňovat soudce, kteří pustili ven „na volnou nohu“ neofašisty, jestliže se neobviňují ve stejném čase a stejně důrazně soudci, kteří pustili ven „na volnou nohu“ bratry Carlino (a další tisícovky mladých delikventů římských předměstí).

Skutečnost je taková: extrémní případy kriminality pochází z masového kriminaloidního prostředí. Je třeba tisíce případů jako té sadistické oslavičky v Circeo nebo agresivní brutality z důvodů frekventovanosti, aby se uskutečnily případy jako ten sadistický z Parioli nebo ten sadistický z Torpignattary. Pokud se týká mě, říkám to již nějaký rok že římský lidový svět je „odporný“. Říkám to se skandálem pro konformisty; a hlavně se skandálem pro konformisty, kteří si myslí, že jimi nejsou. A uvedl jsem též důvody (ztráta vlastních morálních hodnot ze strany mladých z lidu, tedy vlastní individuální kultury, se svými schématy chování a tak dále). A v souvislosti s kriminaloidním světem jako tím římským lidovým je potřeba říci, že neplatí obvyklé populistické polehčující okolnosti: je potřeba obrnit se stejnou puritánskou a trestající rigiditou, kterou se pyšníme proti kriminaloidním projevům nejspodnější neofašistické buržoazie. A vskutku mladí římští proletáři a lumpenproletáři už úplně patří k maloburžoaznímu světu: maloburžoazní model byl definitivně vnucen, jednou provždy. A jejich konkrétní modely jsou právě maloburžoové idioti a zuřivci, kterými oni, za jiných časů tak oduševněle opovrhovali jako směšnými a odpudivými nulami. Ne tak pro nic za nic lumpenproletářští trýznitelé dívky z Cinecittà, když o ní mluvili jako o „věci“, jí říkali: „Ber na vědomí, že s tebou uděláme to, co udělali s Rosarií López“. Moje osobní zkušenost, každodenní, existenciální – kterou kladu ještě jednou proti ofenzivní abstraktnosti a přibližnosti novinářů a politiků, kteří prožívají tyto věci – mě učí, že již není žádný opravdový rozdíl chování ke skutečnosti a v následném chování mezi buržoi z Parioli a proletářů z předměstí. Stejná tajemná rozesmátá a sinalá tvář poukazuje na jejich morální stav beztíže (jejich pozici mezi ztrátou starých hodnot a chybějící přijetí nových: totálně chybí jakýkoliv názor na vlastní „funkci“). Jiná věc, kterou mě učí přímá zkušenost je že tento fenomén je zcela italský. Je součástí konformismu, ostatně zastaralého, italské informovanosti utěšovat se faktem, že i v ostatních zemích existuje problém kriminality: on existuje, to je pravda, ale ustavuje se ve světě, kde buržoazní instituce zůstávají pevné a efektivní, a tedy stále nabízejí náhradu k vyvážení situace.
Co to je, co přetvořilo italské proletáře a lumpenproletáře, v zásadě, v maloburžoazii, kteří se stravují ekonomickou úzkostí, aby jimi byli? Co to je, co přetvořilo „masy“ mladých v „masu“ kriminaloidů? Už jsem to řekl a opakoval asi dvacetkrát: „druhá“ průmyslová revoluce, která je ve skutečnosti „první“: konzumismus, který cynicky zničil „skutečný“ svět a přetvořil ho do úplné ireálnosti, kde již není možné si vybírat mezi špatným a dobrým. Odtud dvojsmyslnost, která charakterizuje kriminálníky: a jejich divokost je výsledkem absolutního nedostatku tradice jakéhokoliv vnitřního konfliktu. Nevybírali si mezi špatným a dobrým: ale výběr nicméně proběhl: výběr zkamenění, nedostatek jakéhokoliv soucitu.

Itálie hořekuje nad nedostatkem moderní efektivní policejní síly proti zločinnosti. To jest nad čím bych hořekoval já by byl nedostatek informovaného svědomí o tomto všem a nad přežíváním progresivní rétoriky, která již nemá nic společného se skutečností. Dnes je potřeba být progresisty jinak; vynalézt nový způsob jak být svobodní, především v hodnocení, právě, že se zvolil konec soucitu. Je potřeba jednou provždy připustit úpadek tolerance. Rozumí se, že tu byla falešná tolerance, která byla jednou z nejvýznamnějších důvodů degenerace masy mladých. Je potřeba se chovat, v rozhodování, podle důsledku a ne a priori (a priori progresivní platné před tak deseti lety).
Jaké jsou mé dva skromné návrhy na eliminaci kriminality? Jsou to dva swiftovské návrhy, jak se jejich humoristická definice ani nesnaží zakrýt.
1) Ihned zrušit povinnou školní docházku
2) Ihned zrušit televizi. Co se týká učitelů a pracovníků v televizi mohou být také nesnězeni, jak by poradil Swift: ale mohou být na podpoře v nezaměstnanosti.
Povinná školní docházka je školou iniciace k maloburžoazní kvalitě života: učí se tam věci neužitečné, stupidní, falešné, moralistní také v nejlepších případech (jak se lichotnicky vyzývá k aplikaci falešné demokratizace samosprávy, decentralizace, atd.: všechno jen podvod). Mimoto pojem je dynamický jen tehdy, když zahrnuje vlastní rozšiřování a ponor do hloubky: naučit se trošku historie má smysl pouze jestliže se promítá do budoucnosti skutečná historická kultura. Jinak pojmy hnijí: rodí se mrtvé protože nemají budoucnost, a jejich funkce není nic jiného než tvořit, ve svém souhrnu, maloburžou otroka namísto proletáře nebo lumpenproletáře svobodného (tedy náležejícího k jiné kultuře, která ho nechává nedotřeného k pochopení eventuálních nových skutečných věcí, zatímco je úplně jasné, že ten, kdo prošel povinnou školní docházkou je vězněm svého nejmenšího okruhu vědění, a skandalizuje před každou novinkou). Dobrá pátá třída základní školy dnes stačí dělníkovi a jeho dítěti. Klamat ho o dalším postupu, který je degradací je trestuhodné: protože ho dělá: za prvé domýšlivým (díky dvěma ubohým věcem, které se naučil); za druhé (a často současně), úzkostlivě frustrovaným, protože ty dvě věci, které se naučil mu nedávají nic jiného než vědomí vlastní nevědomosti. Jasně, že dojít do osmé třídy namísto páté, nebo lépe dojít až do patnácté třídy, by bylo pro mě, jako pro všechny, optimální, předpokládám. Ale poněvadž povinná školní docházka je pro mě přesně taková, jakou jsem jí tu popsal (doslova mě děsí myšlenka, že by tam byla zahrnuta „sexuální výchova“, možná tak, jak jí chápe sám „Paese Sera“), je lepší jí zrušil s výhledem na lepší časy: to jest jiného rozvoje (A to je jádrem otázky).

Pokud se týká televize, nechtěl bych ztrácet další slova: to jest to, co jsem řekl o povinné školní docházce se musí nekonečně znásobit vzhledem k tomu, že se nejedná o vyučování, ale o „příklad“: o „modelech“ skrze televizi, se nemluví, ale jsou představovány. A jestliže modely jsou tyto, jak se může požadovat, aby mládež nejvíce vystavená a bezbranná nebyla kriminaloidní nebo zločinecká? Byla to televize, která prakticky (ona není nic víc než médium) uzavřela období soucitu a začala věk hédoné. Věk, ve kterém mladí současně domýšliví a frustrovaní díky stupiditě a současně nemožnosti dosáhnout na modely, které jim jsou navrhovány školou a televizí, nezadržitelně tíhnou buď k agresivitě nebo k pasivitě až k nešťastnosti (což není menší vina).
Teď, každé otevření nalevo jak školy tak televize nebylo k ničemu: škola a video jsou autoritářské, protože státní a stát je nová výrobna (výrobna lidství). Jestliže tedy progresistům leží na srdci antropologické podmínky národa, ať se hrdinně spojí v požadavku na okamžité zrušení hodin povinné školní docházky a televizních přenosů. Nebylo by to nic, ale bylo by to také hodně: Malá ošklivá čtvrť bez odporných školiček a v opuštění svým večerům a nocím, možná by to pomohlo, aby se našel svůj vlastní model života. Pozdější než ten kdysi a předcházející tomu současnému. Jinak se všechno to, co se povídá o decentralizaci je přitrouble aprioristické nebo ve zlém úmyslu. Pokud se týká informačních propojení Malé ošklivé čtvrti – jako jakéhokoliv jiného „kulturního místa“ – se zbytkem světa by byly dostatečné v zásobování zprávami deníky na zdech a „l´Unità“: a především práce, která by v podobném kontextu přijala přirozeně jiný smysl s tendencí jednou provždy a samorozhodnutím sjednotit životní úroveň s životem.