Může to znít velmi pateticky, ale Roberto Saviano je opravdu novodobý italský hrdina. Svým zasvěceným a přímočarým svědectvím o camoře, které shrnul ve své knize Gomora (italsky 2006, česky 2008), vykopal válečnou sekeru s touto zločineckou organizací. Camorra mu vyhrožuje smrtí a od roku 2006 žije pod policejním dohledem neznámo kde. Můžeme tak se všemi obavami říci, že Roberto Saviano se octl v zóně smrti a autorův život je lakmusovým papírkem svobody literárního tvoření v Itálii. Pokud by se cokoliv Savianovi stalo, museli bychom přitakat camorristickým klanům a potvrdit, že opět vyhrály. A to se nám za žádnou cenu nechce udělat. 

Již dlouho se v Itálii neobjevil takový případ osobní angažovanosti a odvahy. V této souvislosti nás může napadnout snad jen jméno Piera Paola Pasoliniho, který nemilosrdně tepal do technofašistické konzumní italské společnosti. Roberto Saviano také Pasoliniho v Gomoře zmiňuje a přebírá refrén jednoho z jeho nejzávažnějších článků v Corriere della Sera z listopadu 1974, „Já znám“. Pasolini znal jména kriminálních živlů, které působily v Itálii té doby, ale jména nikdy neřekl. V tomto smyslu jde Saviano o hodně dál, jména camorristických bossů říká, uvádí konkrétní situace, detaily až to bere dech. Autor je velmi sečtělý a znalý problematiky činnosti, struktury a způsobu fungování camorry, jeho znalost je, jak sám uvádí, nutností – pochopení situace camorry je pro něj signálem lidství. 

V tomto bodě ovšem podobnost s Pasolinim končí: tam, kde Pasolini odhaluje fašistický charakter postmoderní italské společnosti jako celku, Saviano rozebírá s obdivuhodnou šíří a hloubkou svět organizovaného zločinu camorry. Autor s velkou živostí vypaluje čtenáři do mozku toponymy jako Secondigliano, Casal di Principe, Mondragone nebo jména rodin jako di Laurové či Schiavonové, předkládá nekonečné seznamy mrtvých, hrůzné statistiky, které jako by nebyly možné na evropském území. Nezastavuje se před žádným sebeskandálnějším líčením zločinů od pašování, narkoobchodů, ilegálního textilního průmyslu, vražd, k ilegálnímu stavebnictví, ilegálnímu nakládání s odpady – vždy v naprosté konkrétnosti času, místa a jmen zúčastněných osob, bez milosrdných zámlk.

Gomora rozhodně není letní četbou k vodě. Nejedná se o sousta, která se snadno polykají. Po dočtení knihy čtenáře mrazí, nedostavuje se uspokojení, ani žádné rozuzlení. Chce se nám s autorem jako na konci knihy křičet, vyjádřit zoufalé gesto pro umlčení totalitní skutečnosti camorry. Vyjádřit, že navzdory přesile jsme ještě zde a bojujeme za svobodu tvorby a svědectví za každou cenu. 

Kampánská skutečnost činnosti camorry je velmi smutná, krutá, bezcitná a totalitní. Saviano před námi rozprostírá skutečnost Kampánie jako negativ skutečnosti: nezákonnost, zločin jako něco přirozeného a vrozeného a schopnost odolávat, podávat svědectví, bojovat proti camoře jako něco naprosto zvláštního a výjimečného. A Saviano neopomíjí žádný z aspektů této globální tragičnosti současné Kampánie. Jeho výpovědní sonda je stejně nemilosrdná jako je nemilosrdná camorra ke svým nepřátelům. Autorův přínos netkví jen ve zveřejnění všech zločinů této organizace, ale též v četných reflexivních pasážích, kde se rozebírá povaha a filozofie těchto zločinů. Saviano se tak jeví jako neomylný a velmi vyzrálý vypravěč, jako jeden z mála, který jde sám proti proudu většinové kampánské společnosti, která byla přinucena se zločinem kolaborovat. 

Neměli bychom si ovšem myslet, že hrdinové v Gomoře neexistují. Jsou přítomni, ale jen jako výjimečné případy, které končí buď smrtí, jako v případě kněze Dona Peppina Diany nebo naprostou izolací a samotou, jako v případě jedné učitelky ze základní školy, která se rozhodla svědčit v případu ostentativní vraždy. Autor posouvá hranici našeho vnímání literatury. V jeho knize najdeme jen málo románovosti a jen málo literatury v původním slova smyslu. Gomora je plná života, svědectví, skutečnosti a to v takové míře, že se hranice mezi literaturou a životem dokonale stírá. Autor hází ostatním spisovatelům rukavici, podobnou jako svého času Pier Paolo Pasolini: literatura bez osobní odvahy, angažovanosti a riskování není opravdovou literaturou. Literatura, která neodhaluje skryté skutečnosti našeho života a nepomáhá nám je pochopit není pravá literatura. A v tomto případě jen dobře, že zobrazované téma není zjemněno jakoukoliv poetičností či metaforičností.

Velký dík nepatří jen autorovi, ale též překladatelce Alici Flemrové, která převádí s velkou bravurou současný italský slovník 21. století. Čeština Flemrové je velmi přiléhavá, přesná a hlavně současná. Text v jejím podání plyne velmi lehce, bez překážek a zádrhelů. Velmi cenné jsou překladatelčiny poznámky pod čarou, které čtenáři přibližují často jinak velmi vzdálené italské reálie.

Tomáš Matras