Říkáš („Corriere della Sera", 8. října 1975): „Zodpovědných lidí za masakr v Circeo je hodně a chovají se, jako kdyby to, co udělali, bylo úplně přirozené, jakoby měli za svými zády prostředí a mentalitu, která je chápe a obdivuje je.“
Ale proč toto?
Říkáš: „V současném Římě to, co děsí, je, že se tato hrůzná cvičení stávají v ovzduší absolutní volnosti, už beze stínu výzvy represivním konstruktům....“
Ale proč toto?
Říkáš: „....pravé nebezpečí přichází z rozšiřování naší společnosti o rakovinné třídy...“
Ale proč toto?
Říkáš: „Nejsme nic jiného než krok od morální ochablosti a společenské nezodpovědnosti (jedné části italské buržoazie, říkáš ty) k praxi týrání a masakrování....“ 
Ale proč toto?
Říkáš: „Žijeme ve světě, kde escalation v masakrech a v ponižování lidí je jedním z nejviditelnějších znaků historických událostí (čímž politická kriminalita a sexuální kriminalita vypadají v tomto případě jako zjednodušující a optimistické definice, říkáš ty).“
Ale proč toto?
Říkáš: „Nacisté mohou být pohodlně překonáni v násilí v každém okamžiku.“
Ale proč toto?
Říkáš: „V jiných zemích je stejná krize, ale zasahuje pevnější oblast společnosti“.
Já se více než dva roky snažím vysvětlovat a popularizovat tyto proč. A konečně jsem rozčilený z toho ticha, které mě vždy obklopovalo. Pouze byl uspořádán proces s jedním mým neprokazatelným katolickým refoulement. Nikdo nezasáhl, aby mi pomohl a pokračoval dál a prohloubil moje snahy o vysvětlení. Teď je mlčení, které je katolické. Například mlčení Giuseppa Branca, Livia Zanettiho, Giorgio Bocca, Claudia Petruccioliho, Alberta Moravii, kterého jsem jmenovitě vyzýval, aby se vložil do mého návrhu procesu proti zodpovědným za tento italský stav, který popisuješ s takovou apokalyptickou úzkostí: ty, tak střídmý. A také tvé mlčení na tolik mých veřejných dopisů je katolické. A také mlčení levicových katolíků je katolické (ti, by měli mít konečně odvahu definovat se jako reformní, a s ještě větší odvahou, luteráni. Po třech stoletích by už bylo na čase). 
Nech ať ti řeknu, že naproti tomu není katolický ten, kdo mluví a snaží se dávat vysvětlení třeba naživo a kdo je obklopen hlubokým mlčením. Nebyl při této příležitosti schopen zůstat ticho tak, jako nejsi schopen mlčet ty teď. „Je potřeba hodně mluvit, aby se mohlo mlčet.“ (je to jeden čínský historik, který to tak výborně říká). Tak už konečně promluv. Proč?
Rozvinul jsi cahier de doléance,  ve kterém jsou seřazena fakta a události, ve kterých nedáváš vysvětlení, jak by to udělala Lietta Tornabuoni nebo novinář z televize byť rozčilený. Proč?
A přeci mám co omílat o tvém cahier, když pominu chybějící proč. Mám co omílat, že vytváříš obětní beránky, kterými jsou: „část buržoazie“, „Řím“, „neofašisté“.
Je z toho evidentní, že se opíráš o jistoty, které platily i dřív. Jistoty, o kterých jsem ti říkal v jiném listě, které nás utěšily a vyhověly nám v klerikálně-fašistickém kontextu. Jistoty světské, racionální, demokratické, progresivní. Takové, jaké jsou, již neplatí. Historické události se udály a ty jistoty zůstaly takové, jaké byly. Mluvit ještě jako o odpovědné o „části buržoazie“ jsou staré řeči ze setrvačnosti, protože buržoazie je dnes, je zároveň o hodně horší než před deseti lety, a o hodně lepší. Celá. Nevyjímaje tu z Parioli nebo ze San Babila. Je zbytečné, abych ti říkal, proč je horší (násilí, agresivita, distancování se od druhého, rasismus, vulgárnost, brutální hédonismus), ale je zbytečné, abych ti říkal, proč je lepší (jistý laicismus, jisté přijetí hodnot, které byly pouze vybraných kruhů, hlasy při referendu, hlasy 15. června). 
Mluvit o Římu jako o odpovědném městě je jako propadnout se do nejryzejších padesátých let, kdy Turíňané, Miláňané (Furlánci) považovali Řím jako za centrum vší prohnilosti: otevřenými rasistickými ukázkami. Řím se svou Parioli není vůbec horší než Milán a jeho San Babila nebo Turín.
Co se týká neofašistů (mladých), ty sám jsi si uvědomil, že tento pojem je potřeba notně rozšířit: jejich možné nacistické násilí, o kterém mluvíš (a o kterém již dlouhou dobu pořád mluvím já) se netýká pouze jich.
Mám také co omílat o dalším bodě „cahier bez důvodu“.
Privilegoval jsi neofašisty z Parioli tvého zájmu a tvého rozhořčení, protože jsou buržoazní. Jejich kriminalita ti přijde zajímavá, protože se týká nových dětí buržoazie. Vyzdvihuješ je z kruté tmy černé kroniky na světlo intelektuální interpretace, protože jejich společenská třída to požaduje. Zachoval jsi se – zdá se mi – jako celý italský tisk, který ve vrazích z Circeo vidí případ, který se jí týká, případ, opakuji, privilegovaný. Kdyby ty samé věci udělali „chudí“ italských předměstí nebo „chudí“ imigranti v Miláně nebo Turíně, nemluvilo by se tolik tímto způsobem. Z rasismu. Protože „chudí“ z předměstí nebo „chudí“ imigranti se považují za chuligány a priori.
Nuže „chudí“ z římských předměstí a „chudí“ imigranti, tj. mladí z lidu, můžou dělat a vskutku dělají (jak říkají s hrůznou jasností černé kroniky) stejné věci, jaké dělají mladí z Parioli: a ve stejném duchu, to, co je předmětem tvé „deskriptivity“.
Mladí z římských předměstí dělají každou noc stovky orgií (říkají jim „baterie“), podobných jako ty v Circeo; a mimo jiné, také oni jsou zdrogovaní.
Zavraždění Rosarie Lopez bylo hodně pravděpodobně neúmyslné (což nepovažuji za polehčující okolnost): všechny noci, vskutku, ty stovky baterií odkazují na hrubý sadistický ceremoniál.
Beztrestnost všech těchto let pro buržoazní delikventy a konkrétně neofašisty nemůže nic závidět beztrestnosti kriminálníků z předměstí. (Bratři Carlino, z Torpignattary, se těšili stejné podmíněné svobodě jako ti z Parioli.) Beztrestnost se zázračně a částečně uzavřela 15. června.
Co můžeme z toho všeho vyčíst? Že se „gangréna“ nešíří z některých tříd buržoazie (římské) (neofašistické), aby zachvátila zemi a lid. Ale že je zde zdroj pokleslosti o hodně vzdálenější a úplnější. A zde zase můžu zopakovat litanii.
Změnil se „způsob výroby“ (enormní množství, přebytečné statky, hédonistická funkce). Ale výroba nevyrábí pouze zboží, vyrábí s tím společenské vztahy, lidstvo. „Nový způsob výroby“ vyprodukoval tedy nové lidstvo neboli „novou kulturu“ antropologickou proměnou člověka (konkrétně například toho italského). Tato „nová kultura“ cynicky zničila (genocida) předchozí kultury: od té tradiční buržoazní po různé lidové kultury místní a pluralistické. Modely a hodnoty zničené nahrazuje modely a hodnotami vlastními (ještě nedefinovanými a nepojmenovanými): které jsou nového druhu buržoazie. Děti buržoazie jsou tedy privilegované při jejich uskutečňování a když je uskutečňují (s nejistotou a tedy agresivně) se ustanovují jako příklad těm, kteří jsou ekonomicky neschopní jej uvést v život a jsou tedy omezeni na larvální a zuřivé imitátory. Odtud pramení jejich vrahovský rys, jako SS. Tato charakteristika se tak týká celé země. A důvody jsou nad slunce jasné. Jasnost, která jistě, připouštím, není patrná z této tabulky, kterou jsem načrtl jako telegram. Ale ty dobře víš, jak si zajistit dokumenty, jestliže mi chceš odpovědět, diskutovat se mnou, kontrovat. Věc, kterou požaduji, abys konečně udělal.
NB. Politici se dají jen těžko zachránit před touto událostí. Ten jejich je boj o pouhé přežití. Musí každý den najít háček, aby se zachytili a aby zůstali tam, kde bojují (za sebe nebo za druhé, to je jedno). Tisk věrně odráží každodennost, vír, ve kterém jsou všichni chyceni a kterým jsou unášeni. A věrně odráží magická slova nebo čisté verbalismy, které jsou na nich nalepené a které redukují reálné politické perspektivy („morotea“, „dorotea“, „alternativa“, „kompromis“, „retribuční džungle“). Žurnalisté, autoři takových vyobrazení, vypadají jako spojenci této čisté a mýtizované každodennosti (jako vždy „praxe“), protože je „vážná“. Manévry, spiknutí, intriky, čachry Paláce se stávají vážnými událostmi. Zatímco pro pohled jen trochu nezaujatý to není nic jiného než tragikomické a samozřejmě lišácké a nedůstojné vykrucování. 
Odboráři nemohou více pomoci. Lama, pod kterým si všichni tvůrci názorů zvykli vrtět se jako barvící feny pod psem, by nám neuměl nic říct. On je stejný a opačný neboli opačný a stejný jako Moro, se kterým jedná. Skutečnost a perspektivy jsou verbální: to, co je důležité je dobře zajištěný dnešek. Není důležité, jestli je Lama k tomu nucený, zatímco z toho křesťanští demokraté žijí. Dnes se zdá, že pouze platoničtí intelektuálové (dodávám: marxističtí) – kteří možná nemají informace, ale určitě nejsou zaujatí a spiklenečtí – mají určitou pravděpodobnost vytušit smysl toho, co se doopravdy děje: samozřejmě ale za předpokladu, že toto tušení je přeloženo – doslovně přeloženo – vědci, kteří jsou také platoničtí, ve smyslu jediné vědy, jejíž skutečnost je objektivně jistá jako ta Přírody, totiž Politické ekonomie.

 

VIZ TAKÉ:
Temi e aspetti del Pasolini corsaro e luterano, di Tomáš Matras [in italiano]