Balada o matkách
Ptám se vás jaké jste
měli matky.
Jestliže by vás teď viděly
při práci,
v jim neznámém světě
kde jsou zmatky,
pořád v jednom kole kde
nejsou vratky
kde zkušenost tak jiná
od jejich kácí,
jaký by měly v očích
pohled?
Kdyby tu byly, zatímco
píšete zde
vaše dílko, konformisté
a barokní ohled
a užíváte si to jako
redaktorský dohled
schopni každého kompromisu,
pochopily by kým jste?
Zbabělé matky se tváří
plnou strachu
starodávného, který jako
špatnost
deformuje linie do bílého
prachu
mlží je a oddaluje je
od srdce, brachu,
uzavírá je v odsouzení,
starou morální platnost.
Zbabělé matky, chudinky
ustarané
aby děti znaly zbabělost
aby mohly požádat o místo,
a byly praktické
aby neurazily duše privilegované
aby se ubránily každému
soucitu až na kost.
Průměrné matky, které
se naučily
s ponížeností holčiček,
nás,
jediný nahý význam čili
s dušemi kde svět je zavržený
se bily
nedávat ani bolest ani
radost.
Průměrné matky, které
neměly
pro vás nikdy ani slovo
lásky, není
když tak lásky lakomě
němé pěly
zvířecké a v té vás
vychovávat chtěly,
netečné k pravému srdce
vábení.
Otrocké matky, zvyklé již
staletí
bez lásky sklápět hlavu
přenášet na jejich plod
co naletí
starodávné, hanebné tajemství
smetí
spokojit se se zbytky z
oslavy davu.
Otrocké matky, které vás
naučily
jak může být sluha šťastný
a nenávidět toho, kdo
je jak on připoután čili
jak může být šťastný
a podvádět, milý,
a jistý tím, že dělá
to, co neříká - zdatný.
Divoké matky, soustředěné
na obranu
toho mála, co jako buržoazní
vlastní,
normálnost a plat,
téměř se zuřivostí
toho, kdo oplácí
nebo je sevřen do absurdních
vrat.
Divoké matky, které vám
řekly:
Přežijte! Myslete na sebe!
Nikdy neciťte soucit nebo
respekt vleklý
k nikomu, chovejte ve svém
srdci vzteklý
vztah soudržnosti supů
nebe!
To jsou ty zbabělé, průměrné,
otrocké,
divoké, vaše ubohé matky!
Které se nestydí vám
dát poznat nesobecké
- při vašem vzteku - dokonce
pyšně hezké,
jestli toto není než slzavé
údolí.
A takto vám patří tento
svět:
v opačných vášních
sbratření,
nebo nepřátelských vlastech,
plných odporu a běd
k tomu být odlišní: k
odpovědi
z divoké bolesti být lidé
bez pření.
Ballata delle madri
Mi domando che madri avete
avuto.
Se ora vi vedessero al lavoro
in un mondo a loro sconosciuto,
presi in un giro mai compiuto
d’esperienze così diverse
dalle loro,
che sguardo avrebbero negli
occhi?
Se fossero lì, mentre voi
scrivete
il vostro pezzo, conformisti
e barocchi,
o lo passate a redattori
rotti
a ogni compromesso, capirebbero
chi siete?
Madri vili, con nel viso
il timore
antico, quello che come
un male
deforma i lineamenti in
un biancore
che li annebbia, li allontana
dal cuore,
li chiude nel vecchio rifiuto
morale.
Madri vili, poverine, preoccupate
che i figli conoscano la
viltà
per chiedere un posto, per
essere pratici,
per non offendere anime
privilegiate,
per difendersi da ogni pietà.
Madri mediocri, che hanno
imparato
con umiltà di bambine,
di noi,
un unico, nudo significato,
con anime in cui il mondo
è dannato
a non dare né dolore né
gioia.
Madri mediocri, che non
hanno avuto
per voi mai una parola d’amore,
se non d’un amore sordidamente
muto
di bestia, e in esso v’hanno
cresciuto,
impotenti ai reali richiami
del cuore.
Madri servili, abituate da
secoli
a chinare senza amore la
testa,
a trasmettere al loro feto
l’antico, vergognoso segreto
d’accontentarsi dei resti
della festa.
Madri servili, che vi hanno
insegnato
come il servo può essere
felice
odiando chi è, come lui,
legato,
come può essere, tradendo,
beato,
e sicuro, facendo ciò che
non dice.
Madri feroci, intente a difendere
quel poco che, borghesi,
possiedono,
la normalità e lo stipendio,
quasi con rabbia di chi
si vendichi
o sia stretto da un assurdo
assedio.
Madri feroci, che vi hanno
detto:
Sopravvivete! Pensate a
voi!
Non provate mai pietà o
rispetto
per nessuno, covate nel
petto
la vostra integrità di
avvoltoi!
Ecco, vili, mediocri, servi,
feroci, le vostre povere
madri!
Che non hanno vergogna a
sapervi
– nel vostro odio –
addirittura superbi,
se non è questa che una
valle di lacrime.
È così che vi appartiene
questo mondo:
fatti fratelli nelle opposte
passioni,
o le patrie nemiche, dal
rifiuto profondo
a essere diversi: a rispondere
del selvaggio dolore di
esser uomini.
da Poesia in forma di
rosa (1961-1964), in Pier Paolo Pasolini, Bestemmia. Tutte le poesie,
vol. I, Garzanti, Milano 1993.
