Prosba na moji mámu

Je těžké jak slovy syna říci mám
to čemu se v srdci tak málo podobám.

Jsi jediná na světě která ví co v srdci mém
chvělo se vždy nejdřív v toužení milostném.

Proto ti musím říci co je hrozné vědět:
je to ve tvé milosti kde se rodí moje úzkost.

Jsi nenahraditelná. Proto je odsouzený 
k samotě život mi tebou daný.

A nechci být sám. Mám nekonečný hlad 
po lásce, po lásce těl bez duše.

Protože duše je v tobě, jsi to ty, v tom to tkví 
ale ty jsi moje máma a tvoje láska je moje otroctví:

prožil jsem dětství otroka tohoto smyslu vysokého
nezhojitelného úsilí obrovského.

Byl to jediný způsob jak cítit život přec,
jediný odstín, jedinou formu: teď už je konec.

Přežíváme: a je to zmatek a um
života zrozeného mimo rozum.

Prosím tě, ach, prosím: nechtěj umřít mi.
Jsem zde, sám, s tebou, tam v dubnu za dveřmi...

Supplica a mia madre

È difficile dire con parole di figlio
ciò a cui nel cuore ben poco assomiglio.

Tu sei la sola al mondo che sa, del mio cuore,
ciò che è stato sempre, prima d'ogni altro amore.

Per questo devo dirti ciò ch'è orrendo conoscere:
è dentro la tua grazia che nasce la mia angoscia.

Sei insostituibile. Per questo è dannata
alla solitudine la vita che mi hai data.

E non voglio esser solo. Ho un'infinita fame
d'amore, dell'amore di corpi senza anima.

Perché l'anima è in te, sei tu, ma tu
sei mia madre e il tuo amore è la mia schiavitù:

ho passato l'infanzia schiavo di questo senso
alto, irrimediabile, di un impegno immenso.

Era l'unico modo per sentire la vita,
l'unica tinta, l'unica forma: ora è finita.

Sopravviviamo: ed è la confusione
di una vita rinata fuori dalla ragione.

Ti supplico, ah, ti supplico: non voler morire.
Sono qui, solo, con te, in un futuro aprile…