Co je to kultura národa? V současnosti se věří, a věří tomu také lidé vzdělaní, že je to kultura vědců, politiků, profesorů, literátů, filmařů atd.: totiž že to je kultura intelilgencije. Jenže tomu není tak. A není to ani kultura dominantníí třídy, která právě skrze třídní boj se jí snaží vnutit alespoň formálně. Není to nakonec ani kultura ovládané třídy, tedy lidová kultura dělníků a zemědělců. Kultura národa je souhrn těchto všech kultur tříd: je jejich průměrem. A byla by abstraktní, kdyby nebyla rozlišitelná – nebo, lépe řečeno, viditelná – v prožívaném a existenciálním, a kdyby neměla následně praktickou dimenzi. Během mnoha staletí byly v Itálii tyto kultury rozlišitelné, i když historicky jednotné. Teď – skoro rázem, skoro jako určitým druhem Události – historické sjednocení a rozlišení uvolnilo místo homologaci, která uskutečňuje skoro zázračně mezitřídní sen staré Moci. Díky čemu existuje tato homologace? Evidentně díky nové Moci.

Píši „Moc“ s velkým M – fakt, díky kterému mě Maurizio Ferrara obviňuje z iracionalismu v „Unità“ (12.6.1974) – protože upřímně nevím, v čem spočívá tato nová Moc a kdo jí představuje. Pouze vím, že tu je. Nepoznávám jí už ve Vatikánu, ne v mocných křesťanských demokratech, ne v Ozbrojených Silách. Nerozeznávám jí už také ve velkém průmyslu, protože není už tvořena jistým omezeným počtem velkých průmyslníků: mně, alespoň, se zdá spíše jako všechno (úplná industrializace) a navíc, jako všechno neitalské (nadnárodní).

Znám, také proto, že je vidím a prožívám je, některé charakteristiky této nové Moci ještě bez tváře: například její odmítnutí starého zpátečnictví a starého klerikalismu, její rozhodnutí opustit Církev, její rozhodnost (korunovanou úspěchem) přetavit zemědělce a lumpenproletáře v maloburžoazii a především její touha, jak by se řeklo, kosmická, uskutečnit až do důsledků „Rozvoj“, vyrábět a konzumovat.

Policejní portrét nové Moci, této ještě bílé tváře, jí vágně přisuzuje „umírněné“ rysy, způsobené tolerancí a novou zcela soběstačnou hédonistickou ideologií, ale též rysy násilné a v podstatě represivní: tolerance je ve skutečnosti falešná, protože ve skutečnosti žádný člověk nemusel být tak normální a konformní jako je konzument; co se týká hédonismu, ukrývá evidentně rozhodnutí předorganizovat všechno s takovou bezohledností, jakou historie nezná. Tedy tato nová Moc není ještě představována nikým a je vytvářena „přeměnou“ dominantní třídy; je ve skutečnosti – jestliže opravdu chceme zachovat starou terminologii – „totální“ formou fašismu. Ale tato Moc také kulturně „homologovala“ Itálii: jedná se tedy o represivní homologaci, i přesto, že je získána skrze prosazení hédonismu a joie de vivre. Nátlaková strategie je toho všeho předzvěstí, byť v podstatě anachronistickou.

Maurizio Ferrara mě v citovaném článku (tak jako konec konců Ferrarotti v „Paese Sera", 14.6.1974) obviňuje z estetismu. A snaží se mě tím vyčlenit, izolovatt. Dobře: ten můj může být úhel pohledu „umělce“, to jest, jak chce buržoazie, blázna. Ale fakt, že například se dva představitelé staré Moci (kteří teď ve skutečnosti slouží, byť přechodně, nové Moci) navzájem vydírali ohledně financování stran a v případu Montesi, může být také dobrý důvod ke zbláznění: to jest tak diskreditovat vedoucí třídu a společnost v očích člověka, že ztratí smysl pro možnosti a mantinely a uvrhne ho do skutečného stavu „anómie“. Nutno dodat také, že úhel pohledu bláznů je nutno brát vážně v potaz: ledaže bychom chtěli být progresivní ve všem kromě problému bláznů a omezili bychom se na jejich pohodlné odstranění.

Existují jistí blázni, kteří se dívají na obličeje lidí a jejich chování. Ale ne proto, že by byli epigoni lombroziánského pozitivismu (jak obhrouble podsouvá Ferrara), ale proto, že znají sémiologii. Vědí, že kultura vytváří kódy; že kódy vytváří chování a že chování je jazyk; a že v historickém momentě, kdy je slovní jazyk úplně konvenční a sterilní (technizovaný), jazyk chování (fyzický a mimický) získává rozhodující důležitost.

Abychom se tedy vrátili na začátek naší rozpravy, zdá se mi, že existují dobré důvody tvrdit, že kultura národa (právě italského) je dnes vyjádřena skrze jazyk chování nebo jazyk fyzický, navíc skrze jisté množství – úplně konvenčního a extrémně chudého – jazyka slovního. 
 Na této úrovni jazykové komunikace se projevují: a) antropologická proměna Italů; b) jejich úplná homologace podle jediného modelu.

Tedy: rozhodnout se nechat si narůst vlasy až na záda nebo ostříhat si vlasy a nechat si narůst kníry (v určité myšlence na staré časy); rozhodnout se dát si na hlavu šátek nebo si narazit čapku až na oči, rozhodnout se snít o Ferrari a Porsche; pozorně sledovat televizní programy; znát tituly některých bestsellerů; oblékat si kalhoty a košile příliš podle módy; mít posedlé vztahy s dívkami, mít je vedle sebe jako ozdobu a předstírat, že jsou „svobodné“ atd. atd. atd.: všechny tyto jsou skutky kultury.

Teď všichni mladí v Itálii konají tyto identické skutky, mají tento stejný fyzický jazyk, jsou zaměnitelní; věc stará jako svět sám, jestliže se omezuje na jednu sociální třídu, kategorii: ale je skutečností, že tyto kulturní skutky a tento jazyk somatiky jsou mezitřídní. Na jednom náměstí plném mladých lidí už nikdo nebude moci rozlišit, podle jeho vzhledu, dělníka od studenta, fašistu od antifašisty; něco, co bylo ještě možné v roce 1968.

Problémy intelektuála, který náleží k inteligenciji jsou odlišné od problémů strany nebo politika, i když možná ideologie je stejná. Chtěl bych, aby moji současní odpůrci z levice pochopili, že jsem s to uvědomit si, že v případě, že by Rozvoj byl zastaven a jestliže by upadl do recese, jestliže by Strany Levice nepodporovaly Moc, která teď vládne, Itálie by se jednoduše zhroutila; jestliže by Rozvoj pokračoval tak, jak začal, byl by bezpochyby realistický takzvaný „historický kompromis“, jediný způsob jak korigovat Rozvoj, ve smyslu jak na něj poukázal Berlinguer ve své zprávě ÚV komunistické strany (viz. „l´Unità, 4.6. 1974). Nicméně, jako se Maurizia Ferrarà se nedotýkají ty „obličeje“, mě se nedotýká tento manévr politické praxe. Naopak, já, jestli vůbec, mám povinnost být vůči ní kritický, donkichotsky a možná také extrémně. Jaké jsou tedy moje problémy?

Tady je například jeden. V článku, který rozpoutal tuto polemiku („Corriere della Sera“, 10.6.1974) jsem řekl, že doopravdy zodpovědní za útoky v Miláně a v Brescie jsou vláda a italská policie: protože kdyby vláda a policie chtěly, tyto útoky by se nestaly. Je to obecně přijímaná skutečnost. A tedy, teď se klidně bude smát každý, protože řeknu, že zodpovědní za tyto útoky jsme také my progresisté, antifašisté, lidé levice. A vskutku jsme po tato všechna léta nedělali nic:
1) aby se z řečí o „Státních útocích“ nestala obecně přijímaná skutečnost, a vše by tím skončilo
2) (a závažnější) nic jsme neudělali proto, aby tu nebyli fašisté. Pouze jsme je odsoudili a utěšili jsme naše svědomí naším rozhořčením; a silnější a domýšlivější bylo rozhořčení klidnější bylo svědomí.

Ve skutečnosti jsme se chovali k fašistům (mluvím hlavně o těch mladých) rasisticky: chtěli jsme tedy ukvapeně a nelítostně rasisticky věřit, že jsou osudově předurčeni být fašisty, a že tváří v tvář tomuto rozhodnutí jejich osudu nelze nic dělat.  A nezakrývejme si to: všichni jsme věděli v našem svědomí, že když se jeden z mladých rozhodl být fašistou, což bylo úplně náhodné, nebylo to nic jiného než gesto, nemotivované a iracionální: bývalo by stačilo pouze jedno slovo, aby se tak nestalo. Ale nikdo z nás s nimi a k nim nikdy nemluvil. Ihned jsme je přijali jako nevyhnutelné představitele Zla. A možná to byli dospívající osmnáctiletí chlapci a dívky, kteří nevěděli vůbec nic a bezhlavě se vrhli do hrozného dobrodružství z pouhého zoufalství.

Ale nemohli jsme je odlišit od ostatních (neříkám od extrémistů: ale od všech ostatních). Toto je naše děsné ospravedlnění.

Otec Zosima (literatura pro literaturu!) byl ihned schopen rozlišit mezi těmi, kteří se shromáždili v jeho komůrce, Dimitrije Karamazova, otcovraha. Zvedl se tedy ze své stoličky a šel k němu se sklopenou hlavou. A udělal to proto (jak později řekne Karamazovi mladšímu), že Dimitrij byl předurčen udělat tu nejhorší věc a vydržet nejnelidštější bolest.

Pomyslete (jestli máte sílu) na toho chlapce nebo na ty mladé, kteří šli nastražit bomby na náměstí v Brescie. Nebylo potřeba zvednout se a jít proti nim se skloněnou hlavou? Ale byli to mladí s dlouhými vlasy nebo s licousy jako z přelomu století, měli na hlavách šátky nebo čapky spadlé až na oči, byli bledí a domýšliví, jejich problémem bylo oblékat se podle módy všichni stejným způsobem, mít Porsche nebo Ferrari nebo motorky, které by mohli řídit jako malí idiotští archandělé a mít vzadu dívky jako ozdoby, ano, ale moderní, pro rozvody, osvobození žen, a všeobecně pro rozvoj........Byli to zkrátka mladí jako všichni ostatní: nic je nijak neodlišovalo. I kdybychom chtěli, nemohli bychom jít se skloněnou hlavou proti nim. Protože starý fašismus, i přes jistou rétorickou degeneraci, rozlišoval: zatímco nový fašismus – který je úplně něco jiného – už nerozlišuje: není humanisticky rétorický, je americky pragmatický. Jeho cílem je brutálně totalitní reorganizace a homologace světa. 

(*)  v „Corriere della Sera“ pod titulem „Moc bez tváře“

 
VIZ TAKÉ:
Temi e aspetti del Pasolini corsaro e luterano, di Tomáš Matras [in italiano]