.

9. prosinec 1973
Akulturace a akulturace [1]
Pier Paolo Pasolini

9 dicembre 1973
Acculturazione e acculturazione
Pier Paolo Pasolini

(già sul "Corriere della Sera" con il titolo Sfida ai dirigenti della televisione)
Scritti corsari, 9 dicembre 1973, Garzanti 1975
ora in Pasolini. Saggi sulla politica e sulla società, Mondadori, Milano 1999

Žádnému fašistickému centralismu se nepodařilo to, co centralismu konzumní společnosti. Fašismus postavil do popředí reakční a monumentální ideál, který byl jen prázdným slovem. Různé místní kultury (zemědělské, lumpenproletariátu, dělnické) nerušeně pokračovaly ve ztotožňování se svými starobylými ideály: represe se omezovala na jeho verbální přijetí. Dnes je naproti tomu přijetí ideálů vnucovaných Centrem naprosté a bezpodmínečné. Reálné kulturní ideály jsou soustavně potlačovány. Zřeknutí se původních ideálů je dovršeno. Je tedy možné tvrdit, že „tolerance“ hédonistické ideologie, chtěná novou mocí, je nejhorší z represí v historii lidstva. Jakým způsobem tato represe získala moc? Díky dvěma revolucím uvnitř buržoazního systému: revoluci infrastruktur a revoluci systému informací. Silnice, motorizace atd. již těsně spojily periferii s Centrem a smazaly fyzické vzdálenosti. Ale revoluce systému informací byla ještě radikálnější a rozhodující. S pomocí televize Centrum do sebe asimilovalo celou zemi, která byla historicky hodně rozdělena a byla tak bohatá na původní kultury. Revoluce začala proces homologace, která ničí každou autenticitu a každé konkrétno. Vnutila tedy – jak jsem řekl – své ideály chtěné novou industrializací, která se již nespokojí s „člověkem, který konzumuje“, ale předstírá, že nejsou myslitelné jiné ideologie než ta konzumní. Novosvětský hédonismus, který neprozřetelně zapomíná na jakoukoliv humanistickou hodnotu a je na hony vzdálen humanistickým vědám.

Předešlá ideologie chtěná a vnucená mocí byla, jak víme, víra: a katolicismus vskutku byl formálně jediným kulturním fenoménem, který „homologoval“ Italy. Teď se stala konkurentem nového „homologujícího“ kulturního fenoménu, kterým je masový hédonismus: a jako konkurenta se ho nová moc již nějaký rok snaží zlikvidovat. 

Opravdu není již nic religiózního v ideálu Mladého Muže a Mladé Ženy, které nám navrhuje a vnucuje televize. Oni jsou jen dvě Osoby, které hodnotí svůj život pouze skrze Předměty spotřeby (a, rozumí se samo sebou, ještě jezdí v neděli na mši: autem). Italové nadšeně přijali tento nový ideál, který jim televize vnucuje podle norem Výroby tvůrkyně blahobytu (nebo lépe řečeno záchrany z bídy). Přijali ho: ale jsou opravdu s to ho uskutečnit?

Ne. Buď ho uskuteční materiálně pouze částečně a stanou se jeho karikaturou nebo se jim nepodaří ho uskutečnit jinak než v tak malé míře, že se stanou jeho oběťmi. Frustrace nebo dokonce neurotická úzkost jsou již kolektivním duševním rozpoložením. Například lumpenproletariát ještě před pár lety respektoval kulturu a nestyděl se za svou nevzdělanost. Naopak, byl hrdý na svůj lidový model analfabetů, kteří ovšem měli v moci tajemství skutečnosti. Dívali se s určitým hrdým despektem na „bohaté synáčky“, maloburžoazii, od které se oddělovali i tehdy, když byli donuceni jí sloužit. Teď se naopak začínají stydět za svou nevzdělanost, zřekli se svého kulturního ideálu (ti nejmladší si ho už ani nepamatují, úplně ho ztratili), ale nový ideál, který se snaží napodobovat, již nevyžaduje analfabetismus a neotesanost. Mladí lumpenproletáři – poníženi – smazávají ve svém občanském průkazu název své pracovní pozice, aby ho mohli nahradit kvalifikací „student“. Od té doby, co se začali stydět za svou nevzdělanost, začali též přirozeně opovrhovat kulturou (maloburžoazní charakteristika, kterou rychle přejali nápodobou). Současně když maloburžoazní chlapec přijme „televizní“ ideál – vzhledem k tomu, že byl  vytvořen a je chtěn stejnou sociální třídou, je tento ideál je pro něj celkem přirozený –  stává se kupodivu hrubý a nešťastný. Jestliže se lumpenproletariát poburžoazil, buržoazie se lumpenproletarizovala. Kultura, kterou produkují, má technologický a striktně pragmatický charakter a zabraňuje vývoji starého „člověka“, který je ještě v nich. Z toho plyne určité zakrnění jejich intelektuálních a morálních schopností. 

Odpovědnost televize za toto všechno je enormní. Určitě ne pokud o ní smýšlíme jako o „technickém prostředku“, ale jako o nástroji moci a moci své vlastní. Televize není jen místem, kudy prochází sdělení, ale je centrem, kde se taková sdělení vytváří. Je místem, kde se konkretizuje mentalita, která by nemohla mít jinde místo. To díky charakteru televize se ve skutečnosti manifestuje charakter nové moci.

Není pochyb o tom (je to vidět z výsledků výzkumů), že televize je autoritářská a represivní jako nikdy žádný jiný informační prostředek na světě. Fašistické noviny a mussoliniovské slogany napsané na statcích jsou k smíchu: jako (bolestně) pluh vzhledem k traktoru. Rád bych zopakoval, že fašismus nebyl v zásadě ani schopen poznamenat duši italského národa: nový fašismus, díky novým komunikačním a informačním prostředkům (jako je právě například televize), jí nejenže poznamenal, ale roztrhal jí, potupil a poskvrnil navždy...

[1]  V “Corriere della sera” pod titulem “Výzva mocným z televize”. Poslední část článku (výzva) zde není publikována.

Molti lamentano (in questo frangente dell’austerity) i disagi dovuti alla mancanza di una vita sociale e culturale organizzata fuori dal Centro "cattivo" nelle periferie "buone" (viste con dormitori senza verde, senza servizi, senza autonomia, senza più reali rapporti umani). Lamento retorico. Se infatti ciò di cui nelle periferie si lamenta la mancanza, ci fosse, esso sarebbe comunque organizzato dal Centro. Quello stesso Centro che, in pochi anni, ha distrutto tutte le culture periferiche dalle quali, appunto, fino a pochi anni fa, era assicurata una vita propria, sostanzialmente libera, anche alle periferie più povere e addirittura miserabili. 

Nessun centralismo fascista è riuscito a fare ciò che ha fatto il centralismo della civiltà dei consumi. Il fascismo proponeva un modello, reazionario e monumentale, che però restava lettera morta. Le varie culture particolari (contadine, sottoproletarie, operaie) continuavano imperturbabili a uniformarsi ai loro antichi modelli: la repressione si limitava ad ottenere la loro adesione a parole. Oggi, al contrario, l’adesione ai modelli imposti dal Centro, è totale e incondizionata. I modelli culturali reali sono rinnegati. L’abiura è compiuta. Si può dunque affermare che la "tolleranza" della ideologia edonistica, voluta dal nuovo potere, è la peggiore delle repressioni della storia umana. Come si è potuta esercitare tale repressione? Attraverso due rivoluzioni, interne all’organizzazione borghese: la rivoluzione delle infrastrutture e la rivoluzione del sistema d’informazioni. Le strade, la motorizzazione ecc. hanno ormai strettamente unito la periferia al Centro, abolendo ogni distanza materiale. Ma la rivoluzione del sistema d’informazioni è stata ancora più radicale e decisiva. Per mezzo della televisione il Centro ha assimilato a sé l’intero paese, che era così storicamente differenziato e ricco di culture originali. Ha cominciato un'opera di omologazione distruttrice di ogni autenticità e concretezza. Ha imposto cioè, come dicevo, i suoi modelli: che sono i modelli voluti dalla nuova industrializzazione, la quale non si accontenta più di un "uomo che consuma", ma pretende che non siano concepibili altre ideologie che quella del consumo. Un edonismo neo-laico, ciecamente dimentico di ogni valore umanistico e ciecamente estraneo alle scienze umane. 

L’antecedente ideologia voluta e imposta dal potere era, come si sa, la religione: e il cattolicesimo, infatti, era formalmente l’unico fenomeno culturale che "omologava" gli italiani. Ora esso  è  diventato  concorrente di  quel  nuovo  fenomeno  culturale  "omologatore"  che  è   l’edonismo di massa: e, come concorrente, il nuovo potere già da qualche anno ha cominciato a liquidarlo. Non c’è infatti niente di religioso nel modello del Giovane Uomo e della Giovane Donna proposti e imposti dalla televisione. Essi sono due Persone che avvalorano la vita solo attraverso i suoi Beni di consumo (e, s’intende, vanno ancora a messa la domenica: in macchina). 

Gli italiani hanno accettato con entusiasmo questo nuovo modello che la televisione impone loro secondo le norme della Produzione creatrice di benessere (o, meglio, di salvezza dalla miseria). Lo hanno accettato: ma sono davvero in grado di realizzarlo? 

No. O lo realizzano materialmente solo in parte, diventandone la caricatura, o non riescono a realizzarlo che in misura così minima da diventarne vittime. Frustrazione o addirittura ansia nevrotica sono ormai stati d’animo collettivi. Per esempio, i sottoproletari, fino a pochi anni fa, rispettavano la cultura e non si vergognavano della propria ignoranza. Anzi, erano fieri del proprio modello popolare di analfabeti in possesso però del mistero della realtà. Guardavano con un certo disprezzo spavaldo i "figli di papà", i piccoli borghesi, da cui si dissociavano, anche quando erano costretti a servirli. Adesso, al contrario, essi cominciano a vergognarsi della propria ignoranza: hanno abiurato dal proprio modello culturale (i giovanissimi non lo ricordano neanche più, l’hanno completamente perduto), e il nuovo modello che cercano di imitare non prevede l’analfabetismo e la rozzezza. I ragazzi sottoproletari umiliati cancellano nella loro carta d'identità il termine del loro mestiere, per sostituirlo con la qualifica di "studente". Naturalmente, da quando hanno cominciato a vergognarsi della loro ignoranza, hanno cominciato anche a disprezzare la cultura (caratteristica piccolo-borghese, che essi hanno subito acquisito per mimesi). Nel tempo stesso, il ragazzo piccolo-borghese, nell'adeguarsi al modello "televisivo" che, essendo la sua stessa classe a creare e a volere, gli è sostanzialmente naturale, diviene stranamente rozzo e infelice. Se i sottoproletari si sono imborghesiti, i borghesi si sono sottoproletarizzati. La cultura che essi producono, essendo di carattere tecnologico e strettamente pragmatico, impedisce al vecchio "uomo" che è ancora in loro di svilupparsi. Da ciò deriva in essi una specie di rattrappimento delle facoltà intellettuali e morali. 

La responsabilità della televisione in tutto questo è enorme. Non certo in quanto "mezzo tecnico", ma in quanto strumento del potere e potere essa stessa. Essa non è soltanto un luogo attraverso cui passano i messaggi, ma è un centro elaboratore di messaggi. È il luogo dove si fa concreta una mentalità che altrimenti non si saprebbe dove collocare. E attraverso lo spirito della televisione che si manifesta in concreto lo spirito del nuovo potere. 

Non c’è dubbio (lo si vede dai risultati) che la televisione sia autoritaria e repressiva come mai nessun mezzo di informazione al mondo. Un giornale fascista e le scritte sui cascinali di slogans mussoliniani fanno ridere: come (con dolore) l’aratro rispetto a un trattore. Il fascismo, voglio ripeterlo, non è stato sostanzialmente in grado nemmeno di scalfire l’anima del popolo italiano; il nuovo fascismo, attraverso i nuovi mezzi di comunicazione e di informazione (specie, appunto la televisione), non solo l’ha scalfita, ma l’ha lacerata, violata bruttata per sempre…