.

1. únor 1975 
„Nedostatek moci“
aneb „článek o světluškách“
di Pier Paolo Pasolini

.
1° febbraio 1975
Il vuoto del potere
ovvero L'articolo delle lucciole
di Pier Paolo Pasolini
  .
dal "Corriere della Sera", poi in Scritti corsari, Garzanti, Milano 1975
[ora in Saggi sulla politica e sulla società, Meridiani Mondadori, Milano 1999]

Skutečný rozdíl mezi „fašismy“ nemůže být tedy „chronologicky“ mezi fašismem fašistickým a fašismem křesťanskodemokratickým: ale mezi fašismem fašistickým a fašismem radikálně a úplně, nepředvídaně novým, který se zrodil z toho „něčeho“, které se přihodilo před tak deseti lety.

Poněvadž jsem spisovatel a píši polemiku nebo alespoň diskutuji s ostatními spisovateli, nechť je mi umožněno dát definici poeticko-literárního charakteru této události, která se stala v Itálii před tak deseti lety. To poslouží ke zjednodušení a zkrácení našeho výkladu (a pravděpodobně k lepšímu pochopení).

Na počátku šedesátých let, v důsledku znečištění vzduchu, a hlavně, na vesnici, v důsledku znečištění vody (modré potoky a průzračné strouhy) začaly mizet světlušky. Událost to byla náhlá a zničující. Za pár let zde už žádné světlušky nebyly. (Jsou teď vzpomínkou, dost bolestnou, minulosti: a starý člověk, který má takovou vzpomínku, nerozezná v nových mladých mladého sebe sama a nemůže tudíž už mít stesk po minulosti).

To „něco“, co se přihodilo tak před deseti lety tedy pojmenuji „zmizení světlušek“.

Režim křesťanských demokratů měl dvě absolutně různé fáze, které mezi sebou nejde srovnat a naznačit tak jistou kontinuitu, ale staly se dokonce historicky nesouměřitelné. První fáze tohoto režimu (jak vždy správně trvali na tomto pojmenování radikálové) je ta, která jde od konce války do zmizení světlušek, druhá fáze je ta, která jde od zmizení světlušek až do dneška. Podívejme se na postupně.
 

Před zmizením světlušek
Kontinuita mezi fašismem fašismu a fašismem křesťanskodemokratickým je úplná a absolutní. Pomlčím o tom, co se při této příležitosti říkalo i tehdy, třeba právě v „Politecnico“: chybějící čistky, kontinuita práva, policejní násilí, opovrhování Ústavou. A zastavím se nad tím, co potom vyprávělo retrospektivní historické vědomí. Demokracie, kterou křesťanští demokraté antifašisté kladli proti fašistické diktatuře, byla bezostyšně formální. 

Zakládala se na absolutní většině, která byla získána hlasy obrovských vrstev střední třídy a obrovských vrstev zemědělských, které byly pod správou Vatikánu. Tato správa Vatikánu byla možná jen jestliže se zakládala na absolutně represivním režimu. V tomto světě „hodnoty“, které platily, byly ty samé jako za fašismu: Církev, Vlast, rodina, poslušnost, disciplína, řád, spořivost, morálnost. Tyto „hodnoty“ (jako konec konců během fašismu) byly „také skutečné“: patřily tedy místním a konkrétním kulturám, které tvořily Itálii archaicky zemědělskou a paleoprůmyslovou. Ale v momentě, kdy byly přijaty „hodnoty“ národní, nemohly jinak než ztratit každou skutečnost a stát se odporným, stupidním, represivním konformismem Státu: konformismus fašistické a křesťanskodemokratické moci. Provincialismus, neotesanost a ignorance jak „elit“ tak, na jiné úrovni, mas, byly stejné jak za fašismu tak během první fáze křesťanskodemokratického režimu. Paradigmaty této ignorace byl vatikánský pragmatismus a formalismus.

Toto vše dnes vypadá zřejmě a evidentně, protože tehdy se živily, ze strany intelektuálů a opozičních sil, nepodložené naděje. Věřilo se, že toto všechno není úplná pravda a že formální demokracie v základu nějak platí. Teď, než přejdeme ke druhé fázi, budeme muset věnovat pár řádek přechodnému okamžiku.
 

Během zmizení světlušek
V tomto období rozdíl mezi fašismem a fašismem uvedený v život v „Politecnico“ ještě mohl fungovat. A doopravdy jak velký stát, který se začal tvořit ve státě – to jest jak masa dělníků a zemědělců organizovaná KSI (1)  -  tak i nejpokrokovější a nejkritičtější intelektuálové si nevšimli, že „světlušky začaly mizet“. Byli dost dobře informováni sociologií (která v těch letech přivedla do krize marxistickou analýzu): ale byly to informace ještě neprožité, v zásadě formalistické. Nikdo nemohl podezírat historickou realitu, která se měla stát v nejbližší budoucnosti; ani identifikovat to, co se tenkrát nazývalo „blahobyt“ s „rozvojem“, kteří uskuteční v Itálii poprvé naplno „genocidu“, o které v „Manifestu“ hovoří Marx.
 

Po zmizení světlušek
„Hodnoty“ starého zemědělského a protokapitalistického světa, které se změnily v národní a tedy byly zfalšovány, najednou neplatí. Církev, vlast, rodina, poslušnost, pořádek, spořivost, morálka už neplatí. A nejsou potřeba protože jsou falešné. Přežívají v klerofašismu na okraji společnosti (také ISH (2) je v zásadě odmítá). „Hodnoty“, které je nahradily, jsou nového typu civilizace, úplně „jiné“ než je civilizace zemědělská a protoindustriální. Tato zkušenost byla již získána jinými státy. Ale v Itálii je docela zvláštní, protože se jedná o skutečné „sjednocení“, které náš stát prožívá; zatímco v jiných zemích se klade s jistou logikou nad monarchické sjednocení a na pozdější sjednocení buržoazní a průmyslové revoluce. Italské trauma kontaktu mezi pluralitní „archaicitou“ průmyslovou nivelizací má možná jeden precedens: Německo před Hitlerem. Také zde byly hodnoty různých místních kultur zničeny násilnou homologací industrializace: s následným vytvořením těch enormních mas, které již nebyly starodávné (zemědělské, řemeslné) a ještě ne moderní (buržoazní), které utvořily divokou, vyšinutou a nezměřitelnou kostru nacistických oddílů.

V Itálii se stává něco podobného: a s ještě větším násilím, poněvadž industrializace let sedmdesátých tvoří rozhodující „proměnu“ též vzhledem k té německé před padesáti lety. Nejsme již před, jak už všichni vědí, „novou dobou“, ale před novou epochou historie lidstva, té historie, jejíž trvání má milenaristickou délku. Bylo nemožné, aby Italové reagovali hůře než takto na takové historické trauma. V několika málo letech se z nich stal (zvláště ve středu a na jihu země) národ degenerovaný, směšný, monstrózní, kriminální. Stačí vyjít ven na ulici, abyste to pochopili. Ale, samozřejmě, abyste pochopili změny u lidí, musíte je milovat. Já, bohužel, tyto italské lidi, miloval: jak mimo schémata moci (naopak, v zoufalé opozici proti nim), tak mimo populistická humanitní schémata. Jednalo se o opravdovou lásku, která byla zakořeněna v mém způsobu bytí. Viděl jsem tedy „s mými smysly“ vynucené chování konzumní moci znovu vytvořit a deformovat svědomí italského národa až do nezvratné degradace. Věc, která se nestala za fašismu fašistického, v době, kdy bylo chování úplně odděleno od svědomí. Marně „totalitní“ moc opakovala a znova opakovala svůj diktát chování: svědomí nebylo dotčeno. Fašistické „modely“ nebyly nic jiného než masky, které se daly nasadit a sejmout. Když fašistický fašismus padl, vše se vrátilo jako bylo před tím. Bylo to vidět i v Portugalsku: po čtyřiceti letech fašismu portugalský lid slavil první máj jako by ten poslední slavil před rokem. Je tudíž směšné, že Fortini antedatuje rozdíl mezi fašismem a fašismem na první léta po válce: rozdíl mezi fašismem fašistickým a fašismem této druhé fáze křesťanskodemokratické moci nejen že nemá srovnání v naší historii, ale možná ani v celé historii.

Já nicméně píši tento článek pouze abych polemizoval o tomto bodě, přestože je hodně blízký mému srdci. Ve skutečnosti píšu tento článek z úplně jiného důvodu. Tady je: Všichni mí čtenáři si určitě všimli změny u mocných křesťanských demokratů: v málo měsících se změnili na pohřební masky. Je to pravda: pořád se vytahují se svými zářivými úsměvy, neuvěřitelně upřímnými. V jejich panenkách se sjednocuje blažené světlo dobré nálady. Pokud se nejedná o spiklenecké mrknutí světélka bystrosti a vychytralosti. Což se voličům líbí, zdá se, pokud se jedná o úplnou spokojenost. Mimo jiné, naši mocní srdnatě pokračují ve svých nesrozumitelných tlachách; v nich plavou „flatus vocis“ obvyklých stereotypních slibů. Ve skutečnosti jsou to právě masky. Jsem si jist, že kdybychom nadzvedli tyto masky, nenašli bychom ani shluk kostí nebo popela: nebylo by tam nic. Vysvětlení je jednoduché: dnes v Itálii ve skutečnosti dramaticky chybí moc. Ale toto je klíčové: není to chybějící moc legislativní nebo exekutivní, ne chybějící moc řídící, ani nakonec, chybějící moc politická nebo v jakémkoliv tradičním smyslu. Ale chybějící moc jako taková. 

Jak jsme se dostali k tomuto nedostatku? Nebo, lépe řečeno, „jak se k němu dostali lidé moci?“ Vysvětlení, ještě jednou, je jednoduché: lidé moci, křesťanští demokraté, přešli od „fáze světlušek“ do „fáze zmizení světlušek“ bez povšimnutí. Jakkoliv se to může zdát blízké kriminalitě, jejich nevědomost v tomto bodě byla absolutní: vůbec nepodezřívali, že moc, kterou měli v rukou a kterou spravovali, se jednoduše nevyvíjela „normálně“, ale radikálně měnila svou povahu.

Měli iluze, že v jejich režimu bude v podstatě všechno stejné: že, například, budou moci navždy počítat s Vatikánem: bez toho, aby si všimli že moc, kterou měli stále v rukou a kterou spravovali, už nevěděla, co dělat s Vatikánem jako centrem zemědělského života, zpátečnického a chudého. Měli iluze, že budou moci navždy počítat s nacionalistickou armádou (jako právě jejich fašističtí předchůdci): a neviděli, že moc, kterou měli stále v rukou a kterou spravovali, již manévrovala aby položila základy nových armád, nadnárodních, téměř technokratických policií. A to samé můžeme říci o rodině, nucené, bez řešení kontinuity z dob fašismu, ke spořivosti, k moralitě: teď konzumní moc jí vnutil radikální změny ve smyslu modernosti, až k přijetí rozvodu a již, teoreticky, všeho ostatního, již bez limitů (nebo alespoň až do limitů povolených permisivitou nové moci, horší než totalitní protože násilně totalizující). 

Křesťanští demokraté u moci toto všechno podstoupili a mysleli si, že jí mohou řídit a hlavně manipulovat. Nevšimli si, že byla „jiná“: nesrovnatelná nejen s nimi ale s celou formou civilizace. Jako vždy (srov. Gramsci) pouze v jazyku bylo možno vidět symptomy. V přechodné fázi – neboli „během“ zmizení světlušek křesťanští demokraté u moci téměř okamžitě změnili způsob svého vyjadřování a přijali úplně nový jazyk (ostatně nesrozumitelný jako latina): hlavně Aldo Moro: to jest (skrze enigmatickou souvztažnost) ten, který se zdá nejméně zapletený v hrozných věcech, které se udály, organizované od 69´dodnes, v pokusu, dosud formálně vydařeném, nicméně o udržení moci.

Říkám formálně protože, opakuji, ve skutečnosti, mocní křesťanští demokraté zakrývají s jejich robotickými manévry a jejich úsměvy, nicotu. Skutečná moc pokračuje bez nich: a oni už nemají v rukou nic jiného než nepotřebné aparáty, které z nich dělají skutečné pouze žalostné druhořadé hráče.

Přesto v historii „nedostatek“ nemůže existovat: může být hlásán pouze abstraktně a absurdně. Je pravděpodobné, že ve skutečnosti se „nedostatek“, o kterém mluvím, se již naplňuje skrze krizi a nové uskupení sil, které se nemůže nedotýkat celého národa. Skoro jakoby se jednalo jen o „výměně“ skupiny lidí, která nám tak hrozně vládla po třicet let a přivedla Itálii k ekonomické, ekologické, urbanistické a antropologické pohromě.

Ve skutečnosti falešná výměna těchto „dřevěných hlav“ (ne méně, naopak, pohřebněji karnevalových), provedená skrze umělé posílení starých aparátů fašistické moci, by k ničemu nevedlo (a nechť je jasné, že v tom případě, „jednotka“ by byla svým složením nacistická). Skutečna moc, které již tak deset let „dřevěné hlavy“ sloužily bez toho, aniž by si všimli této skutečnosti: to je něco, co mohlo již zaplnit „nedostatek“ (a též zmařilo možnou účast na vládě velké komunistické země, která se zrodila v rozvratu Itálie: protože se nejedná o „vládnutí“).  Máme abstraktní a v jádru apokalyptické obrázky o této „skutečné moci“: neumíme spodobnit jaké „formy“ by přijala, kdyby se přímo zaměnila za sluhy, kteří jí přijali jako jednoduchou „modernizaci“ technik. Nicméně pokud se týká mě (jestli je to nějak zajímavé pro čtenáře) ať je jasné: já, byť i nadnárodní, bych dal celou Montedison za jednu světlušku.

(1)  Partito Comunista Italiano, PCI, Komunistická strana Itálie, pozn. překl (ndt).
(2)  Movimento Sociale Italiano, MSI, Italské sociální hnutí, pozn. překl (ndt).
 

La distinzione tra fascismo aggettivo e fascismo sostantivo risale niente meno che al giornale "Il Politecnico", cioè all'immediato dopoguerra..." Così comincia un intervento di Franco Fortini sul fascismo ("L'Europeo, 26-12-1974): intervento che, come si dice, io sottoscrivo tutto, e pienamente. Non posso però sottoscrivere il tendenzioso esordio. Infatti la distinzione tra "fascismi" fatta sul "Politecnico" non è né pertinente né attuale. Essa poteva valere ancora fino a circa una decina di anni fa: quando il regime democristiano era ancora la pura e semplice continuazione del regime fascista. Ma una decina di anni fa, è successo "qualcosa". "Qualcosa" che non c'era e non era prevedibile non solo ai tempi del "Politecnico", ma nemmeno un anno prima che accadesse (o addirittura, come vedremo, mentre accadeva). 

Il confronto reale tra "fascismi" non può essere dunque "cronologicamente", tra il fascismo fascista e il fascismo democristiano: ma tra il fascismo fascista e il fascismo radicalmente, totalmente, imprevedibilmente nuovo che è nato da quel "qualcosa" che è successo una decina di anni fa. 

Poiché sono uno scrittore, e scrivo in polemica, o almeno discuto, con altri scrittori, mi si lasci dare una definizione di carattere poetico-letterario di quel fenomeno che è successo in Italia una decina di anni fa. Ciò servirà a semplificare e ad abbreviare il nostro discorso (e probabilmente a capirlo anche meglio). 

Nei primi anni sessanta, a causa dell'inquinamento dell'aria, e, soprattutto, in campagna, a causa dell'inquinamento dell'acqua (gli azzurri fiumi e le rogge trasparenti) sono cominciate a scomparire le lucciole. Il fenomeno è stato fulmineo e folgorante. Dopo pochi anni le lucciole non c'erano più. (Sono ora un ricordo, abbastanza straziante, del passato: e un uomo anziano che abbia un tale ricordo, non può riconoscere nei nuovi giovani se stesso giovane, e dunque non può più avere i bei rimpianti di una volta). 

Quel "qualcosa" che è accaduto una decina di anni fa lo chiamerò dunque "scomparsa delle lucciole". 

Il regime democristiano ha avuto due fasi assolutamente distinte, che non solo non si possono confrontare tra loro, implicandone una certa continuità, ma sono diventate addirittura storicamente incommensurabili. La prima fase di tale regime (come giustamente hanno sempre insistito a chiamarlo i radicali) è quella che va dalla fine della guerra alla scomparsa delle lucciole, la seconda fase è quella che va dalla scomparsa delle lucciole a oggi. Osserviamole una alla volta. 
 

Prima della scomparsa delle lucciole
La continuità tra fascismo fascista e fascismo democristiano è completa e assoluta. Taccio su ciò, che a questo proposito, si diceva anche allora, magari appunto nel "Politecnico": la mancata epurazione, la continuità dei codici, la violenza poliziesca, il disprezzo per la Costituzione. E mi soffermo su ciò che ha poi contato in una coscienza storica retrospettiva. La democrazia che gli antifascisti democristiani opponevano alla dittatura fascista, era spudoratamente formale. 

Si fondava su una maggioranza assoluta ottenuta attraverso i voti di enormi strati di ceti medi e di enormi masse contadine, gestiti dal Vaticano. Tale gestione del Vaticano era possibile solo se fondata su un regime totalmente repressivo. In tale universo i "valori" che contavano erano gli stessi che per il fascismo: la Chiesa, la Patria, la famiglia, l'obbedienza, la disciplina, l'ordine, il risparmio, la moralità. Tali "valori" (come del resto durante il fascismo) erano "anche reali": appartenevano cioè alle culture particolari e concrete che costituivano l'Italia arcaicamente agricola e paleoindustriale. Ma nel momento in cui venivano assunti a "valori" nazionali non potevano che perdere ogni realtà, e divenire atroce, stupido, repressivo conformismo di Stato: il conformismo del potere fascista e democristiano. Provincialità, rozzezza e ignoranza sia delle "élites" che, a livello diverso, delle masse, erano uguali sia durante il fascismo sia durante la prima fase del regime democristiano. Paradigmi di questa ignoranza erano il pragmatismo e il formalismo vaticani. 

Tutto ciò che risulta chiaro e inequivocabilmente oggi, perché allora si nutrivano, da parte degli intellettuali e degli oppositori, insensate speranze. Si sperava che tutto ciò non fosse completamente vero, e che la democrazia formale contasse in fondo qualcosa. Ora, prima di passare alla seconda fase, dovrò dedicare qualche riga al momento di transizione. 
 

Durante la scomparsa delle lucciole
In questo periodo la distinzione tra fascismo e fascismo operata sul "Politecnico" poteva anche funzionare. Infatti sia il grande paese che si stava formando dentro il paese - cioè la massa operaia e contadina organizzata dal PCI - sia gli intellettuali anche più avanzati e critici, non si erano accorti che "le lucciole stavano scomparendo". Essi erano informati abbastanza bene dalla sociologia (che in quegli anni aveva messo in crisi il metodo dell'analisi marxista): ma erano informazioni ancora non vissute, in sostanza formalistiche. Nessuno poteva sospettare la realtà storica che sarebbe stato l'immediato futuro; né identificare quello che allora si chiamava "benessere" con lo "sviluppo" che avrebbe dovuto realizzare in Italia per la prima volta pienamente il "genocidio" di cui nel "Manifesto" parlava Marx. 
 

Dopo la scomparsa delle lucciole
I "valori" nazionalizzati e quindi falsificati del vecchio universo agricolo e paleocapitalistico, di colpo non contano più. Chiesa, patria, famiglia, obbedienza, ordine, risparmio, moralità non contano più. E non servono neanche più in quanto falsi. Essi sopravvivono nel clerico-fascismo emarginato (anche il MSI in sostanza li ripudia). A sostituirli sono i "valori" di un nuovo tipo di civiltà, totalmente "altra" rispetto alla civiltà contadina e paleoindustriale. Questa esperienza è stata fatta già da altri Stati. Ma in Italia essa è del tutto particolare, perché si tratta della prima "unificazione" reale subita dal nostro paese; mentre negli altri paesi essa si sovrappone con una certa logica alla unificazione monarchica e alla ulteriore unificazione della rivoluzione borghese e industriale. Il trauma italiano del contatto tra l'"arcaicità" pluralistica e il livellamento industriale ha forse un solo precedente: la Germania prima di Hitler. Anche qui i valori delle diverse culture particolaristiche sono stati distrutti dalla violenta omologazione dell'industrializzazione: con la conseguente formazione di quelle enormi masse, non più antiche (contadine, artigiane) e non ancor moderne (borghesi), che hanno costituito il selvaggio, aberrante, imponderabile corpo delle truppe naziste. 

In Italia sta succedendo qualcosa di simile: e con ancora maggiore violenza, poiché l'industrializzazione degli anni Settanta costituisce una "mutazione" decisiva anche rispetto a quella tedesca di cinquant'anni fa. Non siamo più di fronte, come tutti ormai sanno, a "tempi nuovi", ma a una nuova epoca della storia umana, di quella storia umana le cui scadenze sono millenaristiche. Era impossibile che gli italiani reagissero peggio di così a tale trauma storico. Essi sono diventati in pochi anni (specie nel centro-sud) un popolo degenerato, ridicolo, mostruoso, criminale. Basta soltanto uscire per strada per capirlo. Ma, naturalmente, per capire i cambiamenti della gente, bisogna amarla. Io, purtroppo, questa gente italiana, l'avevo amata: sia al di fuori degli schemi del potere (anzi, in opposizione disperata a essi), sia al di fuori degli schemi populisti e umanitari. Si trattava di un amore reale, radicato nel mio modo di essere. Ho visto dunque "coi miei sensi" il comportamento coatto del potere dei consumi ricreare e deformare la coscienza del popolo italiani, fino a una irreversibile degradazione. Cosa che non era accaduta durante il fascismo fascista, periodo in cui il comportamento era completamente dissociato dalla coscienza. Vanamente il potere "totalitario" iterava e reiterava le sue imposizioni comportamentistiche: la coscienza non ne era implicata. I "modelli" fascisti non erano che maschere, da mettere e levare. Quando il fascismo fascista è caduto, tutto è tornato come prima. Lo si è visto anche in Portogallo: dopo quarant'anni di fascismo, il popolo portoghese ha celebrato il primo maggio come se l'ultimo lo avesse celebrato l'anno prima. 
È ridicolo dunque che Fortini retrodati la distinzione tra fascismo e fascismo al primo dopoguerra: la distinzione tra il fascismo fascista e il fascismo di questa seconda fase del potere democristiano non solo non ha confronti nella nostra storia, ma probabilmente nell'intera storia. 

Io tuttavia non scrivo il presente articolo solo per polemizzare su questo punto, benché esso mi stia molto a cuore. Scrivo il presente articolo in realtà per una ragione molto diversa. Eccola. 
Tutti i miei lettori si saranno certamente accorti del cambiamento dei potenti democristiani: in pochi mesi, essi sono diventati delle maschere funebri. È vero: essi continuano a sfoderare radiosi sorrisi, di una sincerità incredibile. Nelle loro pupille si raggruma della vera, beata luce di buon umore. Quando non si tratti dell'ammiccante luce dell'arguzia e della furberia. Cosa che agli elettori piace, pare, quanto la piena felicità. Inoltre, i nostri potenti continuano imperterriti i loro sproloqui incomprensibili; in cui galleggiano i "flatus vocis" delle solite promesse stereotipe. In realtà essi sono appunto delle maschere. Son certo che, a sollevare quelle maschere, non si troverebbe nemmeno un mucchio d'ossa o di cenere: ci sarebbe il nulla, il vuoto. La spiegazione è semplice: oggi in realtà in Italia c'è un drammatico vuoto di potere. Ma questo è il punto: non un vuoto di potere legislativo o esecutivo, non un vuoto di potere dirigenziale, né, infine, un vuoto di potere politico in un qualsiasi senso tradizionale. Ma un vuoto di potere in sé. 

Come siamo giunti, a questo vuoto? O, meglio, "come ci sono giunti gli uomini di potere?". 
La spiegazione, ancora, è semplice: gli uomini di potere democristiani sono passati dalla "fase delle lucciole" alla "fase della scomparsa delle lucciole" senza accorgersene. Per quanto ciò possa sembrare prossimo alla criminalità la loro inconsapevolezza su questo punto è stata assoluta; non hanno sospettato minimamente che il potere, che essi detenevano e gestivano, non stava semplicemente subendo una "normale" evoluzione, ma sta cambiando radicalmente natura. 

Essi si sono illusi che nel loro regime tutto sostanzialmente sarebbe stato uguale: che, per esempio, avrebbero potuto contare in eterno sul Vaticano: senza accorgersi che il potere, che essi stessi continuavano a detenere e a gestire, non sapeva più che farsene del Vaticano quale centro di vita contadina, retrograda, povera. Essi si erano illusi di poter contare in eterno su un esercito nazionalista (come appunto i loro predecessori fascisti): e non vedevano che il potere, che essi stessi continuavano a detenere e a gestire, già manovrava per gettare la base di eserciti nuovi in quanto transnazionali, quasi polizie tecnocratiche. E lo stesso si dica per la famiglia, costretta, senza soluzione di continuità dai tempi del fascismo, al risparmio, alla moralità: ora il potere dei consumi imponeva a essa cambiamenti radicali nel senso della modernità, fino ad accettare il divorzio, e ormai, potenzialmente, tutto il resto, senza più limiti (o almeno fino ai limiti consentiti dalla permissività del nuovo potere, peggio che totalitario in quanto violentemente totalizzante). 

Gli uomini del potere democristiani hanno subito tutto questo, credendo di amministrarselo e soprattutto di manipolarselo. Non si sono accorti che esso era "altro": incommensurabile non solo a loro ma a tutta una forma di civiltà. Come sempre (cfr. Gramsci) solo nella lingua si sono avuti dei sintomi. Nella fase di transizione - ossia "durante" la scomparsa delle lucciole - gli uomini di potere democristiani hanno quasi bruscamente cambiato il loro modo di esprimersi, adottando un linguaggio completamente nuovo (del resto incomprensibile come il latino): specialmente Aldo Moro: cioè (per una enigmatica correlazione) colui che appare come il meno implicato di tutti nelle cose orribili che sono state organizzate, dal '69 ad oggi, nel tentativo, finora formalmente riuscito, di conservare comunque il potere. 

Dico formalmente perché, ripeto, nella realtà, i potenti democristiani coprono con la loro manovra da automi e i loro sorrisi, il vuoto. Il potere reale procede senza di loro: ed essi non hanno più nelle mani che quegli inutili apparati che, di essi, rendono reale nient'altro che il luttuoso doppiopetto. 

Tuttavia nella storia il "vuoto" non può sussistere: esso può essere predicato solo in astratto e per assurdo. È probabile che in effetti il "vuoto" di cui parlo stia già riempiendosi, attraverso una crisi e un riassestamento che non può non sconvolgere l'intera nazione. Ne è un indice ad esempio l'attesa "morbosa" del colpo di Stato. Quasi che si trattasse soltanto di "sostituire" il gruppo di uomini che ci ha tanto spaventosamente governati per trenta anni, portando l'Italia al disastro economico, ecologico, urbanistico, antropologico. 

In realtà la falsa sostituzione di queste "teste di legno" (non meno, anzi più funereamente carnevalesche), attuata attraverso l'artificiale rinforzamento dei vecchi apparati del potere fascista, non servirebbe a niente (e sia chiaro che, in tal caso, la "truppa" sarebbe, già per sua costituzione, nazista). Il potere reale che da una decina di anni le "teste di legno" hanno servito senza accorgersi della sua realtà: ecco qualcosa che potrebbe aver già riempito il "vuoto" (vanificando anche la possibile partecipazione al governo del grande paese comunista che è nato nello sfacelo dell'Italia: perché non si tratta di "governare"). Di tale "potere reale" noi abbiamo immagini astratte e in fondo apocalittiche: non sappiamo raffigurarci quali "forme" esso assumerebbe sostituendosi direttamente ai servi che l'hanno preso per una semplice "modernizzazione" di tecniche. Ad ogni modo, quanto a me (se ciò ha qualche interesse per il lettore) sia chiaro: io, ancorché multinazionale, darei l'intera Montedison per una lucciola.