ï»ر
...|
|
|
Saggistica
24 س٦erven 1974 Pravژد faشؤismus a tedy pravژد antifaشؤismus (*) Pier Paolo Pasolini
Scritti corsari,
Garzanti, Milano 1975
Co
je to kultura nژؤroda? V souس٦asnosti se vس›ش™ژ, a vس›ش™ژ tomu takژ©
lidژ© vzdس›lanژ, شذe je to kultura vس›dcشپ, politikشپ, profesorشپ, literژؤtشپ,
filmaش™شپ atd.: totiشذ شذe to je kultura intelilgencije. Jenشذe tomu nenژ
tak. A nenژ to ani kultura dominantnژژ tش™ژdy, kterژؤ prژؤvس› skrze
tش™ژdnژ boj se jژ snaشذژ vnutit alespoش٢ formژؤlnس›. Nenژ to nakonec
ani kultura ovlژؤdanژ© tش™ژdy, tedy lidovژؤ kultura dس›lnژkشپ a zemس›dس›lcشپ.
Kultura nژؤroda je souhrn tس›chto vشؤech kultur tش™ژd: je jejich prشپmس›rem.
A byla by abstraktnژ, kdyby nebyla rozliشؤitelnژؤ – nebo, lژ©pe ش™eس٦eno,
viditelnژؤ – v proشذژvanژ©m a existenciژؤlnژm, a kdyby nemس›la nژؤslednس›
praktickou dimenzi. Bس›hem mnoha staletژ byly v Itژؤlii tyto kultury rozliشؤitelnژ©,
i kdyشذ historicky jednotnژ©. Teس٨ – skoro rژؤzem, skoro jako urس٦itژدm
druhem Udژؤlosti – historickژ© sjednocenژ a rozliشؤenژ uvolnilo mژsto
homologaci, kterژؤ uskuteس٦ش٢uje skoro zژؤzraس٦nس› mezitش™ژdnژ sen starژ©
Moci. Dژky س٦emu existuje tato homologace? Evidentnس› dژky novژ© Moci.
Pژشؤi â€أMocâ€ء s velkژدm M – fakt, dژky kterژ©mu mس› Maurizio Ferrara obviش٢uje z iracionalismu v â€أUnitژ â€ء (12.6.1974) – protoشذe upش™ژmnس› nevژm, v س٦em spoس٦ژvژؤ tato novژؤ Moc a kdo jژ pش™edstavuje. Pouze vژm, شذe tu je. Nepoznژؤvژؤm jژ uشذ ve Vatikژؤnu, ne v mocnژدch kش™esشئanskژدch demokratech, ne v Ozbrojenژدch Silژؤch. Nerozeznژؤvژؤm jژ uشذ takژ© ve velkژ©m prشپmyslu, protoشذe nenژ uشذ tvoش™ena jistژدm omezenژدm poس٦tem velkژدch prشپmyslnژkشپ: mnس›, alespoش٢, se zdژؤ spژشؤe jako vشؤechno (ژحplnژؤ industrializace) a navژc, jako vشؤechno neitalskژ© (nadnژؤrodnژ). Znژؤm, takژ© proto, شذe je vidژm a proشذژvژؤm je, nس›kterژ© charakteristiky tژ©to novژ© Moci jeشؤtس› bez tvژؤش™e: napش™ژklad jejژ odmژtnutژ starژ©ho zpژؤteس٦nictvژ a starژ©ho klerikalismu, jejژ rozhodnutژ opustit Cژrkev, jejژ rozhodnost (korunovanou ژحspس›chem) pش™etavit zemس›dس›lce a lumpenproletژؤش™e v maloburشذoazii a pش™edevشؤژm jejژ touha, jak by se ش™eklo, kosmickژؤ, uskuteس٦nit aشذ do dشپsledkشپ â€أRozvojâ€ء, vyrژؤbس›t a konzumovat. Policejnژ portrژ©t novژ© Moci, tژ©to jeشؤtس› bژlژ© tvژؤش™e, jژ vژؤgnس› pش™isuzuje â€أumژrnس›nژ©â€ء rysy, zpشپsobenژ© tolerancژ a novou zcela sobس›staس٦nou hژ©donistickou ideologiژ, ale tژ©شذ rysy nژؤsilnژ© a v podstatس› represivnژ: tolerance je ve skuteس٦nosti faleشؤnژؤ, protoشذe ve skuteس٦nosti شذژؤdnژد س٦lovس›k nemusel bژدt tak normژؤlnژ a konformnژ jako je konzument; co se tژدkژؤ hژ©donismu, ukrژدvژؤ evidentnس› rozhodnutژ pش™edorganizovat vشؤechno s takovou bezohlednostژ, jakou historie neznژؤ. Tedy tato novژؤ Moc nenژ jeشؤtس› pش™edstavovژؤna nikژدm a je vytvژؤش™ena â€أpش™emس›nouâ€ء dominantnژ tش™ژdy; je ve skuteس٦nosti – jestliشذe opravdu chceme zachovat starou terminologii – â€أtotژؤlnژâ€ء formou faشؤismu. Ale tato Moc takژ© kulturnس› â€أhomologovalaâ€ء Itژؤlii: jednژؤ se tedy o represivnژ homologaci, i pش™esto, شذe je zژskژؤna skrze prosazenژ hژ©donismu a joie de vivre. Nژؤtlakovژؤ strategie je toho vشؤeho pش™edzvس›stژ, byشئ v podstatس› anachronistickou. Maurizio Ferrara mس› v citovanژ©m س٦lژؤnku (tak jako konec koncشپ Ferrarotti v â€أPaese Sera", 14.6.1974) obviش٢uje z estetismu. A snaشذژ se mس› tژm vyس٦lenit, izolovatt. Dobش™e: ten mشپj mشپشذe bژدt ژحhel pohledu â€أumس›lceâ€ء, to jest, jak chce burشذoazie, blژؤzna. Ale fakt, شذe napش™ژklad se dva pش™edstavitelژ© starژ© Moci (kteش™ژ teس٨ ve skuteس٦nosti slouشذژ, byشئ pش™echodnس›, novژ© Moci) navzژؤjem vydژrali ohlednس› financovژؤnژ stran a v pش™ژpadu Montesi, mشپشذe bژدt takژ© dobrژد dشپvod ke zblژؤznس›nژ: to jest tak diskreditovat vedoucژ tش™ژdu a spoleس٦nost v oس٦ژch س٦lovس›ka, شذe ztratژ smysl pro moشذnosti a mantinely a uvrhne ho do skuteس٦nژ©ho stavu â€أanژتmieâ€ء. Nutno dodat takژ©, شذe ژحhel pohledu blژؤznشپ je nutno brژؤt vژؤشذnس› v potaz: ledaشذe bychom chtس›li bژدt progresivnژ ve vشؤem kromس› problژ©mu blژؤznشپ a omezili bychom se na jejich pohodlnژ© odstranس›nژ. Existujژ jistژ blژؤzni, kteش™ژ se dژvajژ na obliس٦eje lidژ a jejich chovژؤnژ. Ale ne proto, شذe by byli epigoni lombroziژؤnskژ©ho pozitivismu (jak obhrouble podsouvژؤ Ferrara), ale proto, شذe znajژ sژ©miologii. Vس›dژ, شذe kultura vytvژؤش™ژ kژتdy; شذe kژتdy vytvژؤش™ژ chovژؤnژ a شذe chovژؤnژ je jazyk; a شذe v historickژ©m momentس›, kdy je slovnژ jazyk ژحplnس› konvenس٦nژ a sterilnژ (technizovanژد), jazyk chovژؤnژ (fyzickژد a mimickژد) zژskژؤvژؤ rozhodujژcژ dشپleشذitost. Abychom se tedy vrژؤtili
na zaس٦ژؤtek naشؤژ rozpravy, zdژؤ se mi, شذe existujژ dobrژ© dشپvody
tvrdit, شذe kultura nژؤroda (prژؤvس› italskژ©ho) je dnes vyjژؤdش™ena skrze
jazyk chovژؤnژ nebo jazyk fyzickژد, navژc skrze jistژ© mnoشذstvژ –
ژحplnس› konvenس٦nژho a extrژ©mnس› chudژ©ho – jazyka slovnژho.
Tedy: rozhodnout se nechat si narشپst vlasy aشذ na zژؤda nebo ostش™ژhat si vlasy a nechat si narشپst knژry (v urس٦itژ© myشؤlence na starژ© س٦asy); rozhodnout se dژؤt si na hlavu شؤژؤtek nebo si narazit س٦apku aشذ na oس٦i, rozhodnout se snژt o Ferrari a Porsche; pozornس› sledovat televiznژ programy; znژؤt tituly nس›kterژدch bestsellerشپ; oblژ©kat si kalhoty a koشؤile pش™ژliشؤ podle mژتdy; mژt posedlژ© vztahy s dژvkami, mژt je vedle sebe jako ozdobu a pش™edstژrat, شذe jsou â€أsvobodnژ©â€ء atd. atd. atd.: vشؤechny tyto jsou skutky kultury. Teس٨ vشؤichni mladژ v Itژؤlii konajژ tyto identickژ© skutky, majژ tento stejnژد fyzickژد jazyk, jsou zamس›nitelnژ; vس›c starژؤ jako svس›t sژؤm, jestliشذe se omezuje na jednu sociژؤlnژ tش™ژdu, kategorii: ale je skuteس٦nostژ, شذe tyto kulturnژ skutky a tento jazyk somatiky jsou mezitش™ژdnژ. Na jednom nژؤmس›stژ plnژ©m mladژدch lidژ uشذ nikdo nebude moci rozliشؤit, podle jeho vzhledu, dس›lnژka od studenta, faشؤistu od antifaشؤisty; nس›co, co bylo jeشؤtس› moشذnژ© v roce 1968. Problژ©my intelektuژؤla, kterژد nژؤleشذژ k inteligenciji jsou odliشؤnژ© od problژ©mشپ strany nebo politika, i kdyشذ moشذnژؤ ideologie je stejnژؤ. Chtس›l bych, aby moji souس٦asnژ odpشپrci z levice pochopili, شذe jsem s to uvس›domit si, شذe v pش™ژpadس›, شذe by Rozvoj byl zastaven a jestliشذe by upadl do recese, jestliشذe by Strany Levice nepodporovaly Moc, kterژؤ teس٨ vlژؤdne, Itژؤlie by se jednoduشؤe zhroutila; jestliشذe by Rozvoj pokraس٦oval tak, jak zaس٦al, byl by bezpochyby realistickژد takzvanژد â€أhistorickژد kompromisâ€ء, jedinژد zpشپsob jak korigovat Rozvoj, ve smyslu jak na nس›j poukژؤzal Berlinguer ve svژ© zprژؤvس› ژ؟V komunistickژ© strany (viz. â€أlÂثUnitژ , 4.6. 1974). Nicmژ©nس›, jako se Maurizia Ferrarژ se nedotژدkajژ ty â€أobliس٦ejeâ€ء, mس› se nedotژدkژؤ tento manژ©vr politickژ© praxe. Naopak, jژؤ, jestli vشپbec, mژؤm povinnost bژدt vشپس٦i nژ kritickژد, donkichotsky a moشذnژؤ takژ© extrژ©mnس›. Jakژ© jsou tedy moje problژ©my? Tady je napش™ژklad jeden.
V س٦lژؤnku, kterژد rozpoutal tuto polemiku (â€أCorriere della Seraâ€ء,
10.6.1974) jsem ش™ekl, شذe doopravdy zodpovس›dnژ za ژحtoky v Milژؤnس›
a v Brescie jsou vlژؤda a italskژؤ policie: protoشذe kdyby vlژؤda a policie
chtس›ly, tyto ژحtoky by se nestaly. Je to obecnس› pش™ijژmanژؤ skuteس٦nost.
A tedy, teس٨ se klidnس› bude smژؤt kaشذdژد, protoشذe ش™eknu, شذe zodpovس›dnژ
za tyto ژحtoky jsme takژ© my progresistژ©, antifaشؤistژ©, lidژ© levice.
A vskutku jsme po tato vشؤechna lژ©ta nedس›lali nic:
Ve skuteس٦nosti jsme se chovali k faشؤistشپm (mluvژm hlavnس› o tس›ch mladژدch) rasisticky: chtس›li jsme tedy ukvapenس› a nelژtostnس› rasisticky vس›ش™it, شذe jsou osudovس› pش™edurس٦eni bژدt faشؤisty, a شذe tvژؤش™ژ v tvژؤش™ tomuto rozhodnutژ jejich osudu nelze nic dس›lat. A nezakrژدvejme si to: vشؤichni jsme vس›dس›li v naشؤem svس›domژ, شذe kdyشذ se jeden z mladژدch rozhodl bژدt faشؤistou, coشذ bylo ژحplnس› nژؤhodnژ©, nebylo to nic jinژ©ho neشذ gesto, nemotivovanژ© a iracionژؤlnژ: bژدvalo by staس٦ilo pouze jedno slovo, aby se tak nestalo. Ale nikdo z nژؤs s nimi a k nim nikdy nemluvil. Ihned jsme je pش™ijali jako nevyhnutelnژ© pش™edstavitele Zla. A moشذnژؤ to byli dospژvajژcژ osmnژؤctiletژ chlapci a dژvky, kteش™ژ nevس›dس›li vشپbec nic a bezhlavس› se vrhli do hroznژ©ho dobrodruشذstvژ z pouhژ©ho zoufalstvژ. Ale nemohli jsme je odliشؤit od ostatnژch (neش™ژkژؤm od extrژ©mistشپ: ale od vشؤech ostatnژch). Toto je naشؤe dس›snژ© ospravedlnس›nژ. Otec Zosima (literatura pro literaturu!) byl ihned schopen rozliشؤit mezi tس›mi, kteش™ژ se shromژؤشذdili v jeho komشپrce, Dimitrije Karamazova, otcovraha. Zvedl se tedy ze svژ© stoliس٦ky a شؤel k nس›mu se sklopenou hlavou. A udس›lal to proto (jak pozdس›ji ش™ekne Karamazovi mladشؤژmu), شذe Dimitrij byl pش™edurس٦en udس›lat tu nejhorشؤژ vس›c a vydrشذet nejnelidشؤtس›jشؤژ bolest. Pomyslete (jestli mژؤte sژlu) na toho chlapce nebo na ty mladژ©, kteش™ژ شؤli nastraشذit bomby na nژؤmس›stژ v Brescie. Nebylo potش™eba zvednout se a jژt proti nim se sklonس›nou hlavou? Ale byli to mladژ s dlouhژدmi vlasy nebo s licousy jako z pش™elomu stoletژ, mس›li na hlavژؤch شؤژؤtky nebo س٦apky spadlژ© aشذ na oس٦i, byli bledژ a domژدشؤlivژ, jejich problژ©mem bylo oblژ©kat se podle mژتdy vشؤichni stejnژدm zpشپsobem, mژt Porsche nebo Ferrari nebo motorky, kterژ© by mohli ش™ژdit jako malژ idiotشؤtژ archandس›lژ© a mژt vzadu dژvky jako ozdoby, ano, ale modernژ, pro rozvody, osvobozenژ شذen, a vشؤeobecnس› pro rozvoj........Byli to zkrژؤtka mladژ jako vشؤichni ostatnژ: nic je nijak neodliشؤovalo. I kdybychom chtس›li, nemohli bychom jژt se sklonس›nou hlavou proti nim. Protoشذe starژد faشؤismus, i pش™es jistou rژ©torickou degeneraci, rozliشؤoval: zatژmco novژد faشؤismus – kterژد je ژحplnس› nس›co jinژ©ho – uشذ nerozliشؤuje: nenژ humanisticky rژ©torickژد, je americky pragmatickژد. Jeho cژlem je brutژؤlnس› totalitnژ reorganizace a homologace svس›ta. (*) v â€أCorriere della Seraâ€ء pod titulem â€أMoc bez tvژؤش™eâ€ء * * *
Scrivo "Potere" con la P maiuscola - cosa che Maurizio Ferrara accusa di irrazionalismo, su «l'Unitژ » (12-6-1974) - solo perchژ© sinceramente non so in cosa consista questo nuovo Potere e chi lo rappresenti. So semplicemente che c’ژا. Non lo riconosco piژچ nژ© nel Vaticano, nژ© nei Potenti democristiani, nژ© nelle Forze Armate. Non lo riconosco piژچ neanche nella grande industria, perchژ© essa non ژا piژچ costituita da un certo numero limitato di grandi industriali: a me, almeno, essa appare piuttosto come un tutto (industrializzazione totale), e, per di piژچ, come tutto non italiano (transnazionale). Conosco, anche perchژ© le
vedo e le vivo, alcune caratteristiche di questo nuovo Potere ancora senza
volto: per esempio il suo rifiuto del vecchio sanfedismo e del vecchio
clericalismo, la sua decisione di abbandonare la Chiesa, la sua determinazione
(coronata da successo) di trasformare contadini e sottoproletari in piccoli
borghesi, e soprattutto la sua smania, per cosژ¬ dire cosmica, di attuare
fino in fondo lo "Sviluppo": produrre e consumare.
Maurizio Ferrara, nell’articolo
citato (come del resto Ferrarotti, in «Paese Sera», 14-6-1974) mi accusa
di estetismo. E tende con questo a escludermi, a recludermi. Va bene: la
mia puژة essere l’ottica di un « artista », cioژا, come vuole la buona
borghesia, di un matto. Ma il fatto per esempio che due rappresentanti
del vecchio Potere (che servono perژة ora, in realtژ , benchژ© interlocutoriamente,
il Potere nuovo) si siano ricattati a vicenda a proposito dei finanziamenti
ai Partiti e del caso Montesi, puژة essere anche una buona ragione per
fare impazzire: cioژا screditare talmente una classe dirigente e una societژ
davanti agli occhi di un uomo, da fargli perdere il senso dell’opportunitژ
e dei limiti, gettandolo in un vero e proprio stato di «anomia». Va detto
inoltre che l’ottica dei pazzi ژا da prendersi in seria considerazione:
a meno che non si voglia essere progrediti in tutto fuorchژ© sul problema
dei pazzi, limitandosi comodamente a rimuoverli.
Per tornare cosژ¬ all’inizio del nostro discorso, mi sembra che ci siano delle buone ragioni per sostenere che la cultura di una nazione (nella fattispecie l’Italia) ژا oggi espressa soprattutto attraverso il linguaggio del comportamento, o linguaggio fisico, piژچ un certo quantitativo - completamente convenzionalizzato e estremamente povero - di linguaggio verbale. ژ٢ a un tale livello di comunicazione linguistica che si manifestano: a) la mutazione antropologica degli italiani; b) la loro completa omologazione a un unico modello. Dunque: decidere di farsi crescere i capelli fin sulle spalle, oppure tagliarsi i capelli e farsi crescere i baffi (in una citazione protonovecentesca); decidere di mettersi una benda in testa oppure di calcarsi una scopoletta sugli occhi; decidere se sognare una Ferrari o una Porsche; seguire attentamente i programmi televisivi; conoscere i titoli di qualche best-seller; vestirsi con pantaloni e magliette prepotentemente alla moda; avere rapporti ossessivi con ragazze tenute accanto esornativamente, ma, nel tempo stesso, con la pretesa che siano «libere» ecc. ecc. ecc.: tutti questi sono atti culturali. Ora, tutti gli Italiani giovani
compiono questi identici atti, hanno questo stesso linguaggio fisico, sono
interscambiabili; cosa vecchia come il mondo, se limitata a una classe
sociale, a una categoria: ma il fatto ژا che questi atti culturali e questo
linguaggio somatico sono interclassisti. In una piazza piena di giovani,
nessuno potrژ piژچ distinguere, dal suo corpo, un operaio da uno studente,
un fascista da un antifascista; cosa che era ancora possibile nel 1968.
Eccone per esempio uno. Nell’articolo
che ha suscitato questa polemica («Corriere della sera», 10-6-1974) dicevo
che i responsabili reali delle stragi di Milano e di Brescia sono il governo
e la polizia italiana: perchژ© se governo e polizia avessero voluto, tali
stragi non ci sarebbero state. ژ٢ un luogo comune. Ebbene, a questo punto
mi farژة definitivamente ridere dietro dicendo che responsabili di queste
stragi siamo anche noi progressisti, antifascisti, uomini di sinistra.
Infatti in tutti questi anni non abbiamo fatto nulla:
In realtژ ci siamo comportati coi fascisti (parlo soprattutto di quelli giovani) razzisticamente: abbiamo cioژا frettolosamente e spietatamente voluto credere che essi fossero predestinati razzisticamente a essere fascisti, e di fronte a questa decisione del loro destino non ci fosse niente da fare. E non nascondiamocelo: tutti sapevamo, nella nostra vera coscienza, che quando uno di quei giovani decideva di essere fascista, ciژة era puramente casuale, non era che un gesto, immotivato e irrazionale: sarebbe bastata forse una sola parola perchژ© ciژة non accadesse. Ma nessuno di noi ha mai parlato con loro o a loro. Li abbiamo subito accettati come rappresentanti inevitabili del Male. E magari erano degli adolescenti e delle adolescenti diciottenni, che non sapevano nulla di nulla, e si sono gettati a capofitto nell’orrenda avventura per semplice disperazione. Ma non potevamo distinguerli dagli altri (non dico dagli altri estremisti: ma da tutti gli altri). ژ٢ questa la nostra spaventosa giustificazione. Padre Zosima (letteratura per letteratura!) ha subito saputo distinguere, tra tutti quelli che si erano ammassati nella sua cella, Dmitrj Karamazov, il parricida. Allora si ژا alzato dalla sua seggioletta ed ژا andato a prosternarsi davanti a lui. E l’ha fatto (come avrebbe detto piژچ tardi al Karamazov piژچ giovane) perchژ© Dmitrj era destinato a fare la cosa piژچ orribile e a sopportare il piژچ disumano dolore. Pensate (se ne avete la forza) a quel ragazzo o a quei ragazzi che sono andati a mettere le bombe nella piazza dژ¬ Brescia. Non c’era da alzarsi e da andare a prosternarsi davanti a loro? Ma erano giovani con capelli lunghi, oppure con baffetti tipo primo Novecento, avevano in testa bende oppure scopolette calate sugli occhi, erano pallidi e presuntuosi, il loro problema era vestirsi alla moda tutti allo stesso modo, avere Porsche o Ferrari, oppure motociclette da guidare come piccoli idioti arcangeli con dietro le ragazze ornamentali, si, ma moderne, e a favore del divorzio, della liberazione della donna, e in generale dello sviluppo... Erano insomma giovani come tutti gli altri: niente li distingueva in alcun modo. Anche se avessimo voluto non avremmo potuto andare a prosternarci davanti a loro. Perchژ© il vecchio fascismo, sia pure attraverso la degenerazione retorica, distingueva: mentre il nuovo fascismo - che ژا tutt’altra cosa - non distingue piژچ: non ژا umanisticamente retorico, ژا americanamente pragmatico. Il suo fine ژا la riorganizzazione e I’omologazione brutalmente totalitaria del mondo. ( * ) Sul "Corriere della Sera" col titolo "Il Potere senza volto" * * * VEDI ANCHE, IN "PAGINE
CORSARE", ALTRE TRADUZIONI DI TOMAS MATRAS DA P.P. PASOLINI:
|
. |
![]()
|
|
Il vero fascismo e quindi il vero antifascismo [Traduzione di Tomژؤشؤ Matras] |